Zkouška (2022)

Nathan Fiedler je dobrý sociolog, pokládá správné otázky, znejišťuje poznání, generuje hypotézy, nic není nepodstatné. Je to ale sociolog, který nechodí do terénu. Základní premisa jeho metody spočívá v tom minimalizovat prvek náhody opakováním situace za přihlédnutí ke všem myslitelným proměnným s cílem mít ji pevně pod kontrolou. Jenomže s počtem opakování společně s režisérem zjišťujeme, že namísto získávání sebejistoty při chůzi po tisíckrát vyšlapané cestě neustále narážíme na proměnlivost vnitřní i vnější krajiny: čerstvě spadaných šišek, listí po dešti, turistického značení absorbovaného jarem, metabolických pochodů nebo sebevraha na trati. S každým obráceným kamenem se noříme do paranoie nekonečna možností a nemožnosti obsáhnout univerzum daného momentu. Namísto toho uznat limity lidské mysli a vzdát hold chaosu s Nathanem psychopaticky vzdorujeme nahodilosti extrémní ritualizací a kráčíme daleko za hranu podstaty nacvičované situace reflexí každé její jednotlivosti, abychom pro eliminaci selhání udělali takzvané maximum, přičemž vyhodnocení metody přichází na konci každé epizody záběrem na zdevastovaného Nathana, jenž na kameře visí pohledem plným prázdnoty a vyčerpání. Nathan Fiedler za každou cenu nechce improvizovat - a potom je vykolejen tím, že "jako obvykle" si dnes na baru nedá, protože závozák má od včerejška na dodávce botičku. Těch témat je tam ale mnohem, mnohem víc. Můžeme například polemizovat nad hranicí mezi lží a manipulací nebo hranicí mezi lží a zatajenou skutečností. Můžeme se ptát, nakolik je neetické zakrývat skutečnosti ve jménu "dobře míněného", účelu, který světí prostředky, ačkoliv víme, že by s nimi dotyčný/a mohl/a mít morální problém, a na jejich rozhodnutích by tedy měl/a participovat. Z pozice divačky mě na mně samotné pak překvapuje, nakolik se mi příčí představa, že se jedná o kompletní fikci, o režírovanou reality show, protože to ve mně vyvolává a) ještě větší znechucení osobou Nathana Fiedlera, kluzkého, toxického, manipulativního hada, kterému bych nevěřila ani to, že to není jeho dvojník, a b) otázky po smyslu a podstatě reálného. Lidé po životě častokrát chtějí, aby byl autentický, čistý, upřímný, nefalšovaný, bezprostřední a spontánní. O co méně jsme ale skuteční, když jsme aktéry simulace reality, kterou inscenujeme v kulisách žitého světa? I v něm se přece nacházíme permanentně v rolích, variacích svých identit ve variovaných interakcích, v nichž se ocitáme. Ale pořád jsme to my. A v tomto kontextu podle mého také celý Fiedlerův experiment selhává stejně jako on ve svých partnerských vztazích. Ta permanentní snaha plnit očekávání, předpokládané role, nedostat se do konfliktu, vyhovět, po celý život tušit a snažit se strefit namísto toho postavit se za aktuální verzi sebe sama a věřit ve vzájemné porozumění a empatii k jinakosti. Je fascinující v průběhu seriálu sledovat, co všechno je Nathan Fiedler schopen udělat proto, aby tuhle skutečnost obešel, a namísto toho hledá a zkouší cokoliv jiného, každou drobnou odbočku, kombinaci, racionalizuje, analyzuje, overthinkuje, protože má strach, že jakmile se podívá do zrcadla, bude už venku padat sníh a ze zrcadla na něj bude zírat zdánlivě povědomá tvář dnes již třiaosmdesátiletého Harrisona Forda, zatímco on pořád sedí v důlním vozíčku a přemítá, kterou výhybku ještě nezkusil přehodit.__ V tomto momentě mi dochází největší paradox Fiedlerovy metody, jejímž jádrem je vlastně učení se empatii a pochopení pozic, z jakých k nám druzí promlouvají, abychom se jim co nejvíce přiblížili, přizpůsobili, upozadili vlastní osobnost - protože respekt z druhé strany nemáme očekávat. A to je podle mě strašně špatně.

Fielder je genius, kouzelník, či snad dokonce bůh ve svém HBO pořadu, jemuž se velice daří pokládat různé vrstvy zkoušených i aktuálních skutečností v nekonvenčním mixu dokumentu, reality show, workshopu herectví, sociálního experimentu a možná i samotné fikce. Inteligentní a zároveň zábavná podívaná, kterou si současná televize zaslouží. Dlouhá cesta komedianta odNathan for Youvyústila s nedávnou zastávkou v prostředí hraného seriálu s neméně geniálním počinemThe Curseprávě v druhou sériiThe Rehearsal,která je zatím jeho nejdivočejším a nejambicióznějším dílem, který už si nebere na paškál jen mezilidské vztahy a vzájemné interakce, ale hledá i díry v systému, jemuž tak bezmezně věříme. Během toho všeho se ještě nevědomky stal hrdinou pro autistickou komunitu, aby záhy zjistil, že do ní možná sám s jistotou patří.The Rehearsalje nejoriginálnější a nejosobitější projekt, na který je možné v dnešní televizi narazit. Nezbývá než se těšit, co bude dál.

Kolem tohoto seriálu se točí dokola buď plné pětihvězdy, nebo drastické propadáky, a tak jsem se chtěl podívat, o čem že to tenhle počin je a kam se budu řadit já. A po prvním dílu musím říct, že nejspíše do druhé skupiny, jelikož jsem vůbec nepochopil smysl série a nemůžu najít důvod, proč bych měl trávit čas nad tímhle. Komedie to není, je to spíše nějaký mix dokumentu o weird životě Nathana Fiedlera, který ve volném čase pomáhá lidem připravit se na jejich těžké plánované situace tím, že si je budou nanečisto nacvičovat sami mezi sebou (??). No.. a co jako? Celé je to až moc zvláštní spatlanina, u které bych pochopil snahu být jakousi komediální satirou, ale bohužel během prvního dílu, po kterém jsem sledování vzdal, se nenašla jediná zábavná scénka a celé to jelo jen na téhle divné vlně a po skončení jsem si byl jistý, že tohle rozhodně nebude pro mě. A pokud tohle někdo ocení, je to přinejmenším zvláštní a od srdce rád bych věděl, jaký je k tomu důvod.

*1Už nevím, kde jsem narazil na tento dokumentární seriál, ale vyzkoušel jsem dva díly, z kterých mi vyšlo, že to není nic pro mě. Moc nerozumím jeho konceptu a nevěřím ,že by to mělo nějaký smysl si zkoušet věci nanečisto a tím podporovat nejistotu osob, kterých se to týká ... natož do toho vrážet ty prachy a práci těch lidí kolem. Nevím, ale autenticita tu u mě je na bodu mrazu a ani rádoby zábavné hlášky úroveň seriálu u mě laťku nezvedají. Možná bych rozuměl jeho úspěchu v Americe, ale překvapuje mě i vysoké hodnocení na československém CSFD. Evidentně nejsem cílová skupina a za mě palec dolů.[PŘÍBĚH:X///SMYSL:0?///ATMOSFÉRA:1///TEMPO:1///ORIGINALITA:2///NÁLADA:1///ART:0///STYL:1///CASTING:1(3*MAX) ]

Vůbec nevím, co jsem to viděl, vůbec nevím, proč jsem to dokoukal, vůbec nevím, co z toho bylo myšleno vážně, vůbec nevím, proč se tam kvůli obyčejné věci složitě staví věrné makety baráků a najímají desítky herců, ani po celé sérii vůbec nevím, kdo je Nathan Fielder, jediné co vím je, že další sérii už neuvidím. Byl jsem úplně mimo, závěr byl utrpení. První a čtvrtý díl, ty za něco stály. K tomu pár usměvavých cringe momentů (němá party). Celkově ale střelba úplně mimo mě, někdy je potřeba si připustit, že nejsem cílovka.