Horký vítr (1980)

V roku 1982 sa dostal na obrazovky Československej televízie juhoslovanský seriál Horúci vietor a medzi divákmi si získal nesmiernu popularitu. Hlavná postava Šurda sa stal fenoménom v spoločnosti, v jeho hypochondrii a lenivosti k práci sa našlo mnoho spoluobčanov a náramne sa bavili. Určite to nebol zámer cenzorov, ale takto to vypálilo. Popularita seriálu si vyžiadala v krajine vzniku aj celovečerný film Avanture Borivoja Šurdilovića.

Tyhle trampoty líného samorosta holiče Šurdy jsem viděl nedávno po 40 letech znovu  a musím tedy konstatovat , že ani taková doba , tomuhle majstrštyku neubrala na kouzlu . Zásadním poznávacím znakem je , že Borivoj léčí svou až příliš  častou migrénu nejjednodušším lékem a tím je poloha  na gauči v leže nezávisle na okolnostech , místu a denní nebo noční době a tím je mi samozřejmě velice sympatický . Prostě tuhle trhlou , vyčůranou a smolařskou postavu si člověk jednoduše musí zamilovat. Navíc jako bonus naprosto skvostný dabing Karla Heřmánka .

Jednom odleteče ptice, ulice naše ostače bez sunca Čovek ispratiše ženu, dugo na vetru, još stajače sam... Ten seriál jsem viděl jako kluk a už ho nejspíš nikdy neuvidím, ale bylo to zjevení, tak odlišné od všech těch Mužů na radnici a Žen za pultem. To plné hodnocení vychází víc z toho pocitu, než z nějaké detailní analýzy děje. A taky za tu písničku, kterou do smrti nezapomenu.

Vruč vetar (Horúci vietor) bol suverénne najlepší seriál zo socialistickej Juhoslávie, ktorý sme všetci milovali. Ženské publikum navyše milovalo hlavného hrdinu - Bořivoje (Šurdu) Šurdiloviče (píšem to po česky, ako mi to utkvelo z českého dabingu). Moje spolužiačky na strednej dostávali spravidla hysterický záchvat, keby sme ich čímkoľvek zaťažovali v čase tohto seriálu. Raz sme museli kvôli tomu dokonca prekladať triedny večierok.
- Eh Karle, boga ti, ovo tipična Jugoslavija – povedal mi položartom jeden známy Juhoslovan, ktorý chodil v osemdesiatych rokoch do Bratislavy a s ktorým som sa bavil, nakoľko je seriál reálny. Zhruba si pamätám, že Šurda nerobil v podstate nič, jeho žena bola doma na plný úväzok, bývali u strýka a jeho manželky, ktorí tiež nerobili nič a žili zo strýkovej penzie. Proste v týchto (od nás južnejších) kultúrach nie je také sociálne zabezpečenie ako u nás, ale človeka drží rodina.
Spomínam si tiež na hudbu, ktorá sa mi páčila, hoci stredomorské presladené melódie nemám rád.
No a Ljubiša Samardžič je herec špičkový (tam som ho po prvý krát videl v takej veselej úlohe, predtým len ako partizána vo vojnových filmoch), o tom bez debaty.
Za spomienky na strednú školu a dobrý film štyri hviezdy.

Z dětství neznám, nepamatuju se, ale rodičů se na to zeptám. Uvedení tohohle seriálu taky nechápu, ta odlišnost jugoslávského komunismu od Sověty diktovaného československého (visegrádského) je zřejmá, narážky na Západ (Vesna cestující jako letuška) a hlavně v titulní roli největší nemakačenko na východ od Železné opony, hrdina, jehož triumfem celý příběh vrcholí. Ačkoliv první dva díly jsou trochu odlišné, a já byl hodně skeptický, nakonec jsem si Šurdu a jeho okolí oblíbil. Zásadní roli v tom hrál dabing, za všechny Heřmánek, Hrušínský, úžasný Jiří Hálek (kdo ho podle jména znáte?) a celá plejáda dalších (Adamíra, Brabec, Neděla, Obermaierová, Teplý) - všichni seděli svým předlohám dokonale. Občas vidíte škodovku v ulicích, občas se soudruhům zasmějete. Krásný šedivý po Jugoslávsku. EDIT: Tak otec to nezná, což se moc divím.