Zvonění ledu (2010)

Francouzská komedie známého Bertranda Bliera, při které mě mrazilo. Námět a dialogy ve filmu jsou dost drsné a pokud někdo má podobné zkušenosti s nevyléčitelnou chorobou v rodině, bude to cítit stejně. Příběh mě hodně zaujal, ale příliš nepobavil. Film je také někdy uváděn pod názvem "Cinkot ledu".

Le Bruit des glaçons je príbehom rozhovoru medzi umierajúcim a smrťou. Tematika, ktorú pri šachovej partií načrtol už Bergman, sa vo filme Bertranda Bliera objavuje v absurdnejšej podobe v príbehu stroskotaného spisovateľa, ktorému sa do domu a aj do života nasťahujú hneď dve rakoviny – jedna je jeho vlastná, tá druhá sa drží jeho komornej. V Le Bruit des glaçons som vnímal trochu nápadné použitie šablóny. Film je do istej miery výkladnou skriňou postupov, ktoré si Blier osvojil počas svojej tvorivej kariéry – absurdný humor, búranie štvrtej steny, tematika zmyselnosti a vášní, nestálosť postavy rozprávača, analýza vzťahov, alebo milostný trojuholník, či úvod do fyzickej lásky starším partnerom. Príbeh postupne opúšťa svoju dobre rozbehnutú melodramatickú polohu a stáva sa niekedy až príliš patetickým. Prekvapivý bol pre mňa aj výber skladieb pre soundtrack, ktorý pôsobil miestami prvoplánovo, alebo náhodne. Už záverečná horko-sladká scéna s použitím Brelovho chansonuNe me quittepasv interpretácií Niny Simone mení jej význam ako šťastného konca. Predpokladám však, že Blier použil tento chanson ako love song, čím odignoroval význam Brelovho textu (sám Brel v rozhovore s E. Poulet (1966) vyvracia interpretáciu svojho textu ako zamilovanej piesne). Rovnako prvoplánové mi prišlo využitie skladby Leonarda CohenaA Thousand Kisses Deepv milostnej scéne.

Obával jsem se, aby tu Blier nebyl až moc senilní a za zenitem, jelikož skoro všechny režiséry po čase potká fáze, ve které už vše řekli a své nápady vyčerpali, ale stále chtějí točit a tak jejich filmy vzniklé později za moc nestojí, jelikož už je na nich tohle všechno dost vidět. Tady jsem byl ale mile překvapen tím, že u Bliera to možná neplatí, jelikož mi tenhle filmu přišel správně absurdní jako některá jeho starší díla a rozhodně mě i oslovil víc, než přeceňovaní Buzíci. A bylo by to ještě mnohem lepší, kdyby si Blier odpustil svoji zálibu v úchylkách a sexuálních scénách (a popravdě mě začíná děsit, že má tak v oblibě scény, ve kterých má sex někdo, komu není ještě ani 18, s někým, kdo je výrazně starší) a kdyby vše dotáhl do lepšího a zajímavějšího závěru. Tak jako tak to ale má dost zajímavý absurdní námět, se kterým Blier naštěstí stále pracovat umí a dokázal u něj rozvést spoustu vtipných a nápaditých scén, takže jsem se u toho většinu času dobře bavil a rychle mi to utíkalo. A i ten Dujardin se sem překvapivě skvěle hodil. Za mě tedy spokojenost, i přes to, že jsem to viděl v českém dabingu. Slabé 4*

Spisovatele nadmíru holdujícího alkoholu navštíví inkarnace jeho rakoviny. Slovo ‘inkarnace’ znamená představivost či vtělení něčeho či někoho do lidské podoby, se kterým pak rozmlouvá. Myšlenka o nadcházející neodvratitelné smrti ve snaze se vzchopit a přijmout tento fakt byla rozepsána mistrovsky, hodící se jak do filmu, tak i na divadelní prkna. Hra pro minimum herců, kde se poukazuje na myšlenkové pochody smrtelně nemocného člověka. Pro nic netušící okolí takový člověk vypadá jako blázen, on se však jen ve své duši snaží přijmout svůj osud. Už ta úvodní scéna ve své podstatě je děsivá, ač tak ani nevypadá. Jednoho dne zazvoní zvonek. “Kdo zvoní?” “Dobrý den. Jsem tvoje rakovina, otevři dveře.” Prostě si drze přijde a už se ho ne a ne zbavit. Stane se součástí života ať člověk chce nebo ne. Uměleckým dojmem snímek neoplývá a možná je to škoda. Ale i tak stojí za povšimnutí. Snad přivede diváky k myšlence, jak se lidé nemocní rakovinou cítí.

4*Při výběru téhle šílené komedie mně na první pohled zaujalo originální pojetí personifikace nemoci - v tomto případě rakoviny. Neodbytná přítomnost pocitu nemoci je skvěle vystižená a přináší sebou nezapomenutelné a vtipné momenty. Nechci však prozrazovat, ale je kdo je ujetý trošku na podobné absurdní divnosti, tak si to najděte a pomožte zvýšit místní hodnocení, protože si ho tak nízké nezaslouží. Sice tempo je možná zbytečně utahaný a monology či dialogy místy nepochopitelný, ale to k tomu patří. Za to vše má šanci se tento francouzský režisér dostat k mým oblíbencům zásluhou originálních a neotřelých nápadů.[ PŘÍBĚH: 2 /// SMYSL: 1 /// ATMOSFÉRA: 3 /// TEMPO: 0 /// ORIGINALITA: 3 /// NÁLADA: 2A /// ART: 2 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ]