Zlaté město (1942)

On je to vlastně příběh ve styluŠeptej- naivní dívenka z vesnice přijede do velkoměsta a zažívá kulturní šok. Já osobně doporučuji si před tímto filmem podívat naŽid Süss - Film bez svědomí. Film Žid Süss je natočen stejným režisérem a objevuje se tam i herečka Kristina Söderbaum. Pochopíte snahu Goebbelse vyhnout se laciné propagandě ve filmu a naopak působit na diváka skrytě a rafinovaně. Takže na oblíbený motiv "naivka v Praze" se nenapádně přilepí, že dívenka pochází z německy mluvícího pohraničí a problém Prahy je v tom, že tam žije příliš mnoho Čechů. Kdo je Čech nebo Němec je naznačeno jen v náznacích, tu podle jména, tu podle pseudoslovanského přízvuku tetinky v Praze a že její syn jí oslovuje "matjinka". Podobná hra s příjmeními se mimochodem objevuje v antirakouském filmuLiebe ist zollfrei.

Povedený film, ale protože ho natočili Němci za Protektorátu, tak má samozřejmě nízké hodnocení. Vlastně ani moc nechápu, co je na něm tak protičeského. Obzvláště po všech těch židovských filmech, které zesměšňují český národ, a nikdo se nad tím ani nepozastaví. Zde je alespoň krásná Smetanova hudba, návštěva Prodané nevěsty, Vltava, český venkov atd. Jen škoda, že potenciál Prahy zůstal nevyužit.

Na film jsme se povinně dívali ve (spíše po) škole v rámci předmětu Teorie a vývoj médií. Po velmi nudném začátku filmu jsem usnul, protože se mi nechtělo čekat, než se Anuška konečně dostane do té díry jménem Praha, pak jsem se probudil těsně než tam odjela, pak jsme si se spolužáky dělali srandu z těch "Čechů" a zbytek jsem nějak v bolestech psychiky přežil.

Odsuzovat tento film je snadné. Jde sice o naivní kousek, ale především vadí zobrazovaná česká proradnost proti lidskosti v germánském pohledu na život. Je to rozhodně pravda, ale zároveň je to i pokrytecké! Mnoho českých (i předválečných) filmů zobrazuje Němce jako lidské zrůdy a mnohá komunistická agitka je ještě hrůznější. To, co nám zůstává, je mnohokrát obehrané téma o zlomyslnosti a zradě vypočítavého muže a o pádu prosté a čistě nevinné venkovské divy. Vše průhledné a předvídatelné, bez jakýchkoliv uměleckých ambicí. Snímek je sice barevný, a přesto černobíle šedý a nevýrazný. Hlavní postavou je prostá venkovská dívka německé národnosti českého pohraničí Anna 'Anuschka' Jobst (Kristina Söderbaum) se zlatým srdcem, ctižádostí a se sžíravou touhou po velkém zlatém městě. A protože jí její prudérní otec drží zkrátka, je o zápletku postaráno. K prohlédnutí ze sna o životě ve velkém světě může dojít jistě záhy, a velmi nepříjemně a s trvalým poznamenáním budoucnosti. Annin otec, velkostatkář Melchior Jobst (Eugen Klöpfer), staví na první místo lásku a úctu ke svému rodnému kraji, pracovní nadšení, tradice a zavedený způsob obživy. Třetí výraznou postavou filmu je Annin pražský bratranec Toni Opferkuch (zajímavý Kurt Meisel), bezcharakterní svůdce, který kalkuluje o bezpracné sladké budoucnosti. Z dalších rolí: Toniho upovídaná a oddaná matka Donata Opferkuch (Annie Rosar), majitelka restaurace a žárlivá Toniho ctitelka, paní Tandler (Dagny Servaes), šlechetný a zamilovaný německý inženýr z Prahy Christian Leidwein (Paul Klinger), Melchiorův předák a čestný a chápavý původní Annin snoubenec Thomas (Rudolf Prack), česká, vypočítavá a sobecká Melchiorova hospodyně Maruschka (Liselotte Schreiner), snobský inženýr Nemecek (Hans Hermann Schaufuss), či stará dobračka a služebná Opferkuchových, paní Amend (Frida Richard). Laciných příběhů o lásce a zradě je mnoho a tento zapadá do šedi průměru nepříliš zajímavých výtvorů tohoto druhu a specifikace. Protičeský postoj není pro film tím hlavním problémem.

Propaganda môže mať rôzne podoby, aj melodráma je toho dôkazom. Mne, z dnešného pohľadu je úsmevné, ako tvorca nepriamo implementuje (medzi)národnú neznášanlivosť a idylické hlásanie sa k hrdým ideálom. Vtedy to ale ľudia brali inak. No a v tomto prípade si to vo veľkom odniesli Česi. Aj mimo týchto vád nevnímajúc účelovosť deja, Veit Harlan skrátka nie je John Ford. Nevie sa tak dotknúť obyčajných ľudí a vniesť ich na pokraj pochybností, robí z nich viacmenej karikaturistických štatistov. Na rodinné putá a vzťahovú konfrontáciu vyžadujem viac objektivity a využitie technických zručností k akémusi ekvivalentu rozprávačskej harmónie a hlbších emócií. Pár miest mi to pripomína, ale to sú len také orechy.