Žil zpívající drozd (1970)

Štýlovo to je blízke filmom zo šesťdesiatych rokov, novovlnná poetika. Téma: nepotrebný potrebný respektíve potrebný nepotrebný. To je otázka. Je hlavný hrdina Gia - hráč na činely, večný flákač, poletujúci mestom ako drozd - potrebný, alebo je jeho existencia nezmyselná? Film pre väčšinu publika dnes už asi nezáživný, veľmi presne zachytil problematiku zdanlivo zbytočných ľudí v spoločnosti, ktorí síce neprinášajú nijaký materiálny osoh a nemožno argumentovať, prečo sú potrební, ale napriek tomu akoby svojou pochabosťou a roztopašnosťou nevysvetliteľným spôsobom robili realitu šedivého dňa znesiteľnejšou. V ďalšej rovine tu režisér demonštruje svoj ideál umenia a hlavný hrdina je vlastne synonymum pre akéhokoľvek umelca a jeho význam pre svet.

Ioseliani divákovi svým filmem klade otázku, zda má smysl život, jaký vede hlavní hrdina Gija, roztěkaný mladý muž, který má spoustu známých, nic není schopen dokončit, protože jakmile něco začne, přeruší ho jiná činnost, ke které raději uteče. Největším výkonem je, že s odřenýma ušima stíhá svůj part na tympány v orchestru. Na rozdíl od Balady o vojákovi, kde mi přišla existence hlavního hrdiny smysluplná, protože byl tak hodný a obětavý, že neměl čas ani sám na sebe, mě Gija o své užitečnosti nepřesvědčil. Pomohl někomu? Nebyl ani zas tak hodný a obětavý, jako spíš neschopný u něčeho vydržet, někomu se zavděčit a udělat něco užitečného. Obávám se, že po něm opravdu nezbylo nic jiného, než jediný háček na zdi…

Toto uz nie ani tak art ako film o povahe mladeh ocloveka, ktora je vsade a nikde, na ludi nema cas a  tak nic poriadne nedokonci. Dobra bola zaverecna scena v  hodinarstve   89 %

Mám tenhle typ filmů rád - s vymezeným (a omezeným) časovým rozmezím, s protagonistou, který neustále běhá z jednoho místa k druhému a při tom zažívá něco, co definuje buď jeho, nebo svět okolo něj; a větší příběh to nemá. Tady se jedná o tu první kategorii, jelikož Gija se svým časem nakládá tak, že má každý den naprosto přeplněný různými setkáními a pár povinnostmi, jenže ani z jednoho nemá čas cokoli vůbec mít. Zároveň se sám cítí vyprázdněný, vadí mu hluk i ticho, nejspíš si připadá ztracený sám v sobě, stejně jako nejistý, jak moc svůj čas tráví skutečně plnohodnotně - ze svého hlediska. Přitom ho tráví víceméně po svém a zároveň neví, jestli ho takhle trávit chce... Popravdě jsem se v jeho charakteru místy krapet ztrácel, nebyl jsem si jistý, oč se vlastně snaží, ale nejspíš v tom byl účel, že to nevěděl ani on sám. Zároveň mi ale přijde, že to není primárně o "nevím, co se sebou", ale o vnitřním chaosu a jeho dopadu, který dříve či později musí s takovým přístupem k životu nastat - tady tedy metaforicky. Celý film je laděn neklidně, chvíli nepostojí, není čas kohokoli jiného než Giju víc poznat, co chvíli mění lokace, vedlejší postavy i pozadí odlišných povolání, tudíž neustále skáče z místa na místo a do toho se opakuje motiv tikání hodin či budíku, který zní často v pozadí i během dialogů. Tento motiv pak umocní závěr, jelikož propojení s hodinkami zde má větší význam. Sice možná celkem očividný, ale má. Mě to úspěšně dostalo do atmosféry, bavilo mě to sledovat, rozhodně to neustále přesouvání má své kouzlo, jelikož je natolik dynamické, že v něm není prostor pro oddych. Takže spíš spokojenost, byť mě to získalo víc pocitově, než že bych si z toho odnesl něco zásadnějšího či hlubšího nad rámec pointy. Ačkoli, co si budeme, ono je to vcelku "bohatě minimalistické" (malý příběh s vypiplaným vedením zaměřeném na detaily), tudíž se mi k tomu takové poselství v takovém rozsahu celkem hodí. 4*(23.10.2025)

A zas ještě jeden A bout a souffle anebo Kak budem mrtav i beo. A trochu Tati a trochu Passer. Bylo to ve vzduchu. A diky vlivu Tatiho je to krasné čisté kino. Celé je to plné překrásné hudby nořící se z ruchů a zpět do nich - Hollywood se může jít se svými odrhovačkami schovat. Tarkovskij tenhle způsob zacházení se zvukem používal taky - asi to byla v SSSR norma. Film sám je takové divadlo světa - scénář zjevně vědomě prochází všemi možnými i nemožnými prostředími života, aby s nimi hrdinu konfrontoval. A samozřejmě jsou tu velké téma ženy. Gruzínky jako gazely, s řasami na tři prsty. A všem těm prostředím opět vévodí hudba - v té je Gija "doma", byť ten orchestr hraje provinčně strašlivě. Překrásné jsou staré gruzínské mužské sbory i ta tetička co zpívá naprosto přirozeně tklivé místní šansony - z toho dýchne, co za ráj mohla být kdysi Gruzie se svým vínem a pomalým tempem. Vtipné je cameo dirigenta Džansuga Kachidzeho a patrně i skladatele Giji Kančeliho - toho jsem ve filmu přímo neviděl, ale v titulcích na Imdb je V. Kancheli. To je jak když v O slavnosti a hostech hraje Jan Klusák. Étos toho mi připomněl Hesseho Knulpa - lze být na světě proto, abychom se s co nejlepší snahou pokoušeli těšit druhé (a to i za cenu bolavého). Jednu hvězdu dolů kvůli tomu jak to zestárlo.(20.06.2020)