Země (1930)

„Zaplačú medze na kulackých nivách!”•Áno, presne tak: Kulakom [bohatým sedliakom] sa očividne zmrákalo na horšie časy, pretože tento ústredný protagonista v podobeVasiľa, so sebou na dedinu priniesol nielen seba, ale zároveň i traktor, čo azda úplne automaticky začalo vytvárať nové možnosti pre týchto chudobných roľníkov; tým pádom sa skončilo vykorisťovanie človeka človekom(?), a nastávajúca oslava kolektivizácie, mohla veselo začať...•Sovietske montážne nemé ľudové dielo o živote a umieraní - o pôde a jej obhospodarení - a to teda konkrétne v nasledovnom,Dovženkovomprevedení; vskutku niečo nevídané a neslýchané v tomto poetickom spracovaní.•Mimochodom, v danom diele, sa dokonca objavila iVasiľovažena, úplne nahá, keď sa nachádzala v totálnej agónii; myslím si, že v danej dobe išlo o čosi ojedinelé; k tomu v podstate ale došlo až vo svojej neskoršej fáze - zatiaľ čo zase predtým, sa rovnako odohrávali i nemenej zaujímavé udalosti z pohľadu zvolenej formy, akú presadzoval pôvodom ukrajinský režisér: Priam ikonické detailné zábery hereckých predstaviteľov, ktoré nie iba mňa najviac oslovili.•A ako sa dianie napokon vykryštalizovalo, tak to si budete musieť zistiť celkom sami - akonáhle sa totiž zapozeráte do tejtoZeme- kinematografického skvostu, aký rozhodne nemá žiadnej obdoby - budete sa chcieť k nemu i neustále vracať.

Přes onu možnou oslavu zemědělství, přírody, prostě a jednoduše země, na mě Земля mnohem víc působí (zcela nepřekvapivě) jako film o změně, o novém řádu. To je ukázáno jednak prezentací kolektivizace, jednak filmařsky působivou scénou příjezdu traktoru a předtím rozhovorů jak oslavujících, tak kritizujících začlenění technologie do zemědělství, především však závěrečnými minutami, kde Opanas odmítá na Vasiliho pohřeb pozvat kněze, protože Bůh přece není, a vyzývá lid, aby se namísto církve pohřbu ujal. Toto pak vrcholí zběsilou (a asi nejpoetičtější částí snímku) montáží, kde jde dav vesničanů s rakví; v místnosti vidíme nahou ženu v extázi; prchajícího kulaka, který nechce své pozemky odevzdat lidu; bezradného kněze krutě vyzývajícího Boha, aby hříšníky potrestal; ale především silně bolševický proslov nad Vasiliho rakví zakončený výzvou k pohlédnutí do nebes na sovětské letadlo. Nerad bych, aby to vypadalo, že jeZemljanějakou dobovou propagandou, jelikož má daleko víc kekontemplující básni o obou stranách konfliktu, nicméně je vhodné přiznat, že změnu systému, která se dotkla i těch nejmenších, zpracovává film skutečně dobře. To se však už nedá říct o ději. Ten je prostý, jelikož mu limity němého filmu s občasnými titulky nedovolí se více projevit. Toto jej ale paradoxně neomezuje, naopakmu umožňuje zaměřovat se na jiné aspekty, typicky právě poetičnost, obraz a atmosféra. Přesto by mi však nevadilo, kdyby byl film v rámci svých možností koherentnější, ačkoliv si to vynahrazuje právě zmiňovanými elementy v čele nejspíše s obrazem. Vizuálně jde totiž o nádherné dílo, které jednak dokazuje, že to není kvalita a rozlišení kamery, co dělá film, ale schopnost kameramana vytvořit obraz. Troufám si totiž tvrdit, že velká část scén je uměleckým obrazem sama o sobě, příkladem budiž dítě s koláčem, nahá žena, šílící kulak, krávy, koně, Vasili v rakvi hlazený větvemi jabloní, přijíždějící traktor či má oblíbená scéna postavy jen tak si kráčející a poskakující po cestě - je to trochu blbost, ale ta scéna je skutečně osvobozující nějakým způsobem. Film je němý, doprovodná hudbaAlexandra PopovaaVjačeslava Ovčinnikovatoto ale vynahrazuje. Film zde silně vychvaluji a vlastně nemám důvod považovatDovženkaza špatného režiséra, nicméně .jde skutečně o film své doby a narativní postupy za tu dobu zestárly. Upřímně si tedy nemyslím, že je tak nutné jej vidět, pokud však někoho zajímá obraz ukrajinské vesnice v meziválečném období, vizuálně zachycená změna hospodářského systému a nádherný obraz černobílé kamery, film je volně dostupný naYouTube.

Doufám, že už od těchto filmů budu mít na čas pokoj... Sovětská montážní škola sice byla dost novátorská co se týče práce se střihem, díky které se v jejich filmech naprosto banální scéna stávala nečekaně napínavou, ale jejich zápletky jsou na jedno brdo - prostě agresivní revoluce na pár způsobů. Uznávám Ejzenštejna, který dokáže ohromovat svým umem i po letech a stejně tak uznávám i Vertova. U Dovženka se určitě nedá říct, že by za nimi výrazně zaostával - naopak, má spoustu zajímavých nápadů, třeba mezititulky v dramatických scénách neukazuje celým textem, ale rychle po sobě a závěrečný křížový střih přepínající mezi čtyřmi dějovými liniemi je taktéž dost působivý, stejně jako scéna příjezdu traktoru na vesnici, která je skoro až akční. Jenže pak je zde spousta scén, kde na sebe všichni neustále zírají, nebo dlouze kamsi běží, nebo dlouze bědují a do toho v náhodném sledu přichází záběry na pole a na jablka... Chápu, že ukrajinská poetická škola zde má své kořeny, takže začátky prostě byly začátky, ale tady takových scén bylo příliš a opodstatnění jsem k nim nenašel. Ne, že by samy o sobě byly zbytečné, ale nechápu, proč mám dvacetkrát sledovat scénu se stejným významem, kde se jen střídají lidé, kteří na sebe koukají. Je to repetitivní, je to unylé a oproti výše zmíněným scénám tomu chybí kreativita. A jelikož je narativ samozřejmě další těžkou budovatelskou agitkou, kde kdo není s těmi správnými, je automaticky vrah nebo psychopatický kněz, těžko tomu dokážu dát lepší hodnocení. Vertovova Symfonie Donbasu mě aspoň zahnala do kouta - sice je taky tvrdou agitkou, ale zároveň je řemeslně geniální a tak jsem ji nedokázal jen tak zkritizovat. U Země se už neudržím, protože mě to iritovalo stejně jako Symfonie, ale řemeslně to nebylo tak působivé, abych se s tím dokázal smířit. A to ten film dokonce tamní režim zakázal, že až moc lpí na přírodní krásy! V Sovětském svazu holt bylo problematické natočit i agitku... Ale nevím, objektivně by to bylo na hvězdičku, možná dvě víc, ale mě to hrozně psychicky ničí, když vím, k čemu tahle nucená nadšení vedla, jak celá země byla v háji a Ukrajina obzvlášť, když se tam o rok později rozjel z obří chudoby kanibalismus... Prostě ne, vždycky se u těchto filmů akorát tak vytočím. Navíc strukturou je to sled volně propojených povídek, nebo tří částí - umírání, příjezd traktorů a vražda. Sice to je propojené skrze postavy, ale pořád všechny tři části působí spíš jako samostatné celky - třeba první část je stylově úplně jinde než následující. Lepší 2*

Nejaka bruselska konferencia filmovych teoretikov a ynteleguanov vyhlasila toto Dovzenkovo dielo zemlja 1930 za jeden z najlepsich filmov kinematogarfie. Ani hovno, teda pardon, chcel som napisat ze zasadne nesuhlasim! Este ked sa to stalo u Jasudziro Ozu-a a jeho filme Tokyo Monogatari 1953 - taxom suhlasil, lebo Ozu bol velikan nielen japonskej, ale aj svetovej kinematografie. Plus netreba pochopitelne zabudat na Wellesovho Obcana Kane-a. No a par slov k tomuto : prachobycajna sovietska probolsevicka agitka, ktora zobrazuje zidealizovanu Ukrajinu a uplne sa vyhyba cervenemu teroru a hrozam, ktore stalinisticky odludsteny rezim prevadzkoval na Ukrajine. Vizualne je to aj na urovni, ale nemam rad sovietske neme filmy a prilis nudne to je, dejovo uplne do przadna vyfuci : 46 %

Když jsem v jednom červnovém týdnu pobýval (služebně - závod na výrobu tiskových strojů) v Jejsku, na kose Azovského moře, utrhl se tam kus břehu. Šel jsem se podívat na profil odtržené země a odhadl mocnost černé země na 7 metrů. To jediné - a samozřejmě boj o tuto zemi - mi evokovala Dovženkova filmová sekvence výroby chleba. Dovženkovi byl vytýkán nejen panteismus, ale také expresionismus. Přitom obé ne zcela právem. Nikde jsem nepocítil skutečné "zduchovnění se" s přírodou (spíše tu šlo o prostředky k jejímu dobývání), a ruský expresionismus je jiná kategorie než německý. který je mi přece jen mnohem bližší. Ukrajina a její půda byla, je a bude zaslíbenou zemí pro Rusi (panslavismus) i pro Němce (Drang nach Osten). Vždyť další epizoda armagedské bitvy o Ukrajinu začala před nedávnem.