Zatóiči (1989)

Ze série se Zatoichim je pamětíhodných spousta věcí. V hlavě mi určitě krom těch obvyklých věcí, jako jsou sandály, nosiči a skrze celou sérii opakující se herci hrající různé psotavy, utkví i parádní bojové scény, příjemný humor, (rozto)milé dívky a ženy a skvělí padouši. V tomto mementu celé série vše úpaltí dvojnásob. Jedinou výtku bych měl k příběhu, který je trochu matoucí i kvůli většímu množství postav. PS díky uživateliFlegoza odkazy na následující díly v jeho komentářích

Záverečné rozlúčenie sa s filmovou sériou 26-tich samostatných filmov Shintarô Katsua o legendárnom Ichim bolo určite navýsosť dôstojné. Tento herec ( tu si film aj režíroval a produkoval ) stvárnil postavu slepého maséra s palicou, v ktorej mal meč, od roku 1962 a zrejme vytvoril najdlhšiu filmovú sériu v histórii kinematografie. Geniálna choreografia súbojov a virtuozita bojových umení boli spolu s nezabudnuteľným humorom a neohrabanosťou, ktorou miatol nepriateľov alebo umením v hre o kocky, silné atribúty všetkých filmov. Tento bol najdlhší a trvalo mu dlhšie než sa rozbehol, ale ponúkol svojim priaznivcom, čo chceli vidieť. Tu jepredposledná časť.

Poslední film se Zatoichim, který Shintaro Katsu natočil a zároveň jeden z jeho posledních filmů vůbec. Po roce 1990 už nenatáčel. Ukazuje se zde, že i jako režisér dokázal přijmout nové postupy a hlavně natočil snímek, který nezůstal v minulosti, ale je modernější, je akčnější než jeho předchůdci a technicky lepší. Tohle není nostalgie, ale naprosto plnohodnotné pokračování.

Shintarô Katsu se naposledy stal slepým masérem ve svých 58. letech. A je třeba dodat že mu vůbec nedocházel dech. Naopak! Katsu jako vždy sráží svým výkonem a protože jsem v roce 89 tak film je plný fantastických soubojů kde mistr řádí jako za mlada. Kamera je poutavá a vše na mě působilo svěže a pozitivně. Katsuova režie je sebejistá a elegantní. Krví se nešetří a záporáků je hodně. Jistě vše už jsme viděly ale v takovém špičkovém provedení dostává Shintarovo Zatoichi naprosto nový rozměr. Nejlepší uzavření jedné z nejlepších sérií.

Tento závěrečný díl má melancholický tón, v němž Zatóiči vzpomíná na svou matku a vyjevuje svou touhu někdy se spatřit v zrcadle. Avšak díl má i veselé okamžiky a mohutnou řežbu na konci.(70%)