Všichni do jednoho (2007)

Ačkoli jsem o českých televizních soutěžích dělal praktickou maturitu, nebýt spřízněného uživatele Willyho Kufalta, neměl bych až do včerejška vůbec ponětí o tom, že u nás vznikl film, který se ještě těsně před uvedením první české reality show VyVolení pokusil toto téma reflektovat. A to navíc za zajímavých a omezených podmínek – herci (točící v červenci ve třináctistupňovém zimním sklepě) se museli vzdát svých honorářů, protože ČT odmítla film financovat; námět totiž považovala za příliš vykonstruovaný. Film pak musel dva roky ležet ladem, než byl vůbec v omezené míře uveden, a tvůrci neměli peníze ani na výrobu kopií.Pro Karla Žaluda to byl jediný pokus o dramatickou tvorbu, který si zatím už nikdy nezopakoval, a skončil jako dokumentarista. Zatímco v USA už od odvysílání The Real World uběhlo dvanáct let (a ten je považován za první reality show na světě), v českém prostředí se tehdy Žalud projevil jako vizionář – jako by předpověděl následující souboj Novy a Primy, Big Brother vs. VyVolení, který teprve spustil vlnu reality show u nás. A ta, jak se zdá, možná s některými novými pořady – v čele se Zradci – dnes opět nabírá nový dech. I proto mi možná Všichni do jednoho nepřišlo už nijak zvlášť šokující, a popravdě ani úplně autentické. Zdá se, že i po 90. letech u nás občas pokračoval trend vzniku nadšeneckých filmů „své doby“, postavených především na reflexi výdobytků polistopadové společnosti. Třeba Morávkovo Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště nemá reality show jako takový primární objekt zájmu, ale nakonec je toto téma zakomponováno mnohem nápaditěji. Všichni do jednoho mi zpočátku přišlo trochu jako televizní studiovka vhodná na výplň víkendového programu, která by mě možná víc zaujala jako méně rozkoukaného diváka (v době, kdy jsme třeba doma měli televizi jen s jedním programem :D). Je ale pravda, že v té době jsem chodil do školky a tady se děly věci, které bych asi jen tak vidět nemohl – buď by mě maminka poslala spát, nebo by mě to poznamenalo na celý život.:D Nejedná se určitě o žádné veledílo. Třeba když jsem počítal poslední minuty do konce a film zároveň nepolevoval ve zvratech a pochybnostech postav, měl jsem trochu pochyby, kde a jak se to celé vůbec utne. Možná kdyby to skončilo v momentě, kdy soutěžící skandují do kamery, že už nechtějí hrát, mělo by to jistou sílu. Takhle ale závěr vyzněl spíš jako bezradnost nad tím, jak to celé nějak ukončit. Je ale pravda, že nebýt závěru, film v rovině ukázky chování lidí v krajních situacích dokázal být s postupnou gradací celkem pozoruhodný, a dokonce přinést lehké napětí až do postupného zešílení všech postav. V momentech, kdy film brnká na strunu lehkého psycha, je určitě nejsilnější.

Z pohledu dnešního světem protřelého diváka to asi nebude nic moc, ale kdo se díval v roce 2007, kdy ještě spousta lidí neměla internet a streamovací služby prakticky neexistovaly, a vzal za vděk vším, co mu přišlo pod ruku, musel uznat, že trochu zábavný to přece jen je. Já to viděl sice až vloni (2023) ale stejně si myslím, že jde o celkem zábavnou věc.

Tak jsem včera večer ztrávil 106 minut uVšech za jednoho. Náhodný kontakt s informací o nějaké reality-show ani pohled na zapnutý TV pořad už po včerejšku nebudou jako dřív. ...a to říkám jako někdo, kdo nemá televizi, většina reality-show se mu dlouhodobě hnusí a kdo žánrové témaVšech do jednohoani schéma horroru se skupinou lidí v uzavřeném prostoru z dnešního pohledu nepovažuje za objevné... JENŽE! Ten film mě od první chvíle do konce přikoval tak silným napětím, vtáhl do nepřímé interakce s postavami a zároveň znepokojivě strhl tím, co jsem sledoval a co se na obrazovce dělo, jak už dávno žádný (z novějších titulů asi naposledy loni v létěH0us3). Zaplaťpánbůh, že jde pouze o hraný film, aneb prožitek mi skrze formu vyzněl autenticky. Neměl jsem tudíž problém v rámci hraného filmu uvěřit, jakobych podobnou soutěž zrovna sledoval a ke konci jsem se již cítil lehce otřesen u sledování filmové či televizní klasiky, jaká svého diváka dokáže i po letech od svého vzniku zasáhnout a poznamenat. Mně samotnému film připomněl to nejlepší od osmdesátkové Věry Chytilové (hlavně žánrově spřízněnouVlčí boudu, ale i vypjatý existenciální konflikt vKopytem sem, kopytem tam). Vize své doby se v současnosti teprve stává pořád mrazivější, mj. zjištěním, jak jsme k dosažení stupně výzev a zábavy podobného kalibru coby lidstvo (žel) stále blíže. Navíc režisér a scenárista Karel Žalud dokáže brilantně pracovat se zkratkami v čase, kdy do 106 minut zhušťuje dění během jednoho měsíce, s časovými odstupy, které nejsou explicitně uvedené, ale díky indicím v dialozích je v správnou chvíli pocítíme. Zároveň tak činí s detailním rozehráním mnoha situací skupinky lidí uzavřené v podzemním sklepě, včetně velmi slušné psychologie postav. Nečekaně v rámci žánru dojde i na vyrovnávání se s komunistickou minulostí 50. let, což je další prvek, díky čemuž bych se nebál veVšech do jednohovidět přímo mnohavrstvý snímek. Občas sice může v divákovi vyvstat otázka, na jakou nedostane odpověď, příp. si povšimne prvku, na jehož vypointování čeká, ale to nepřijde(např. v čase, kdy se řeší různě absurdní způsoby umožňující spojení s lidmi venku, kvůli čemuž se všichni svléknou, ale nikdo si na nahatém Pítrovi na krku nepovšimne nesundaného řetízku...?), nicméně v rámci jinak dostatečně propracovaného filmu mi pár znepokojivě nedořčených detailů nevadí a „neherecké“ výkony neznámých tváří mi k atmosféře úplně sedly.[90%]

Hodně silné čtyři a myslím si,že ten film je tady na ČSFD hodně nedoceněný. Dovedně napsaná, zahraná a zrežírovaná žánrovka, resp. podžánrovka, která měla být kratší, občas mohla přitvrdit, jindy víc dovysvětlit (kudy tam šel vzduch?, proč nikoho nenapadne, že i když je někdo nahatý, může mít případný vysílač v náhrdelníku, náušnicích nebo brýlích?. proč nikomu nepřijde divné, když Pítr spálí tak vehementně lístek?, kam dávali odpadky, když tam v tom rohu 60 prázdných konzerv rozhodně nebylo?, kam časem zmizelo lehátko?, nepotřebovala Kamila náhodou vložky?, chodí pes taky na latrínu? apod.). A taky závěr mne zklamal, ale k tomu se dostanu. Líbilo se mi ale, že postavy nejsou jednoznačné, dobře se rozvíjejí, sympatie a antipatie se přelévají zleva doprava, skvělý je ten občasný humorný záblesk, čímž se to příjemně odlehčuje, dlouhou dobu je to natočené naprosto dokonale. Po cca 45.minutě tomu začne docházet dech, jednotlivá "odhalení" a "zvraty" jsou už dávkované příliš uměřeně, a na konci už mi přišlo, že se poněkud vaří z vody. A vyznění samotné mi přišlo krapet křečovité - bylo cílem především si udělat prdel ze studentů sociologie, kteří neobstojí tváří v tvář tvrdé realitě? Bylo cílem připomenout zločiny komunismu? Bylo cílem kopnout si do Čecháčků? (Viz závěrečný titulek, že se Kamila odstěhovala do zahraničí. A btw, jak to dopadlo s tím jejím nemocným otcem?) Příliš mi to lavíruje a nelíbí se mi ani jedno vyznění. Snad jen popelářovo "prozření" mne zaujalo, ale je to zase shozené závěrečným titulkem, že dostal, co chtěl a oč se celou dobu snažil. Ale jinak skutečně na současné české poměry vysoký nadprůměr a chvílemi jsem přemýšlel nad plným počtem hvězd.

VyVolení ve sklepě a v příšerných podmínkách. Aspoň tak nějak to na mě ze začátku působilo. Pak ale přišel totální zvrat a celou dobu jsem jenom čuměl na obrazovku a čekal, jak vše dopadne. Je zajímavé, že film je točen v jedné sklepní místnosti a přitom je to zajímavé.Taky není dořešeno pár věcí, jako třeba kam se pes chodí vysrat a co vůbec žere, ale to je jedno. Atmosféra je skvělá. Konec taky ujde, postavy jsou v průběhu takové, jak se dá předpokládat. Chtěl jsem dát tři, ale je to tak nějak český horor, a ty za nic většinou nestojí, tak trochu navýším. Každopádně teď můžu oficiálně říct, po delší době, že je tohle a Polednice jsou nejlepší české horory, protože jako jediné jsou fakt dobré. Silné 4*