Voda, vítr, prach (1989)

Mimo nejznámější íránské režiséry, jakými jsou třeba Kiarostami, Majidi, Farhadi nebo Panahi, existuje ještě řada dalších, ne tak světově výrazných. Mezi nimi jsem zatím objevil dva určité "extrémy" - jedním je asi nejminimalističtější a nejvíc "slow cinema" íránský režisér Sohrab Shahid Saless a pak ten, který je nejméně narativní - Amir Naderi. Už u Běžce se toho "moc nedělo" a tady to platí několikanásobně víc. Hlavním hrdinou je kluk, který se vydal hledat své rodiče do krajiny, kterou její obyvatelé masově opouští poté, co vyschlo tamní jezero. Víc než tenhle syžet ale celý film hlavně naplňuje svůj název, přičemž prvního je vyloženě málo, to druhé se drtivou většinu záběru ozývá a to třetí je neustále všudypřítomné. Kluk v tom pobíhá, potká pár lidí, vše se dělí do určitých epizod a často to vyvolává dojem podobenství. To může ale být různorodé - bohatí utlačují chudé, nikdy se nevzdávat, důležitost sebeoběti pro záchranu světa... A bohužel je toho tolik, že se to stává přesně tím, co moc nemám rád - může to být naprosto o všem, takže i o možnostech, které vyvracejí jiné možné. Mě z toho vyplynulo hlavně podobenství o tom, že fyziologické potřeby vždy budou mít přednost před všemi ostatními, avšak se jedná o jednu z mnoha interpretací, které zde lze najít. A na mě jich tam jde najít až moc, včetně té, že šlo jen o depresivní atmosféru prostoru. Škoda, že se to nedá sehnat v lepší kvalitě, protože pak by ta nekonečná, jednotvárná poušť zarezonovala víc, i vzhledem k poslední scéně, která mi z celého filmu přijde nejlepší řemeslně i scenáristicky - ačkoli i ta špatná kvalita tomu dodala něco navíc. Když se ale budu chvíli věnovat řemeslné stránce, musím říct, že mi vůbec nesedly ty zpomalené záběry, které jsou vlastně zbytečné a dojem nerozšiřují, když dávají důraz na něco, na co byl dáván důraz celou dobu a vkusněji. Pak podle mě nemá smysl takhle deformovat čas, ale jestli se nepletu, vadilo mi něco podobného už u Běžce. Voda, vítr, prach mi sedlo o maličko víc, jelikož opravdu stojí hlavně na pocitech a poetice, kdežtoBěžecby si pevnější příběh zasloužil už z principu, ale tady nemůžu říct, že by mě Naderi zrovna oslovil. Pořád mi jeho styl stojící hlavně na mizanscéně přijde ne tak pečlivě vykonstruovaný na to, abych z něj měl silnější dojmy. Jednotlivé epizodky sice něco sdělují a nějak vypadají, ale celistvý dojem z nich působí spíš nahodile. Lepší 3*(20.12.2024)

Jsou dvě možnosti, jak vidět tenhle 'film'. Buď se na něj člověk může dívat jako na neobvyklý a zcela mimořádný umělecký skvost hodný toho nejvyššího hodnocení a nebo naopak, dívat se na něj jako na pseudointelektuální slátaninu, která nemá ani hlavu ani patu, protože přes hodinu sledovat pomateného kluka, který se stále vrací ke studni, kde se napije a poté nemsyslně vyráží do pouště, aby se záhy opět vrátil ke studni, napil se a vyrazil na jinou světovou stranu, je.. přinejmenším velice nezábavné a člověk v nejedné chvíli myslí na smrt jak svou, Amira Naderiho nebo toho kluka, co běhá sem a tam, ve víře, že by to mohlo ukončit film, a tak i jeho trápení, a já bych pak jako 'spokojený' divák, mohla konečně odejít pryč, pryč z kina, domů a neposlouchat ten šílený íránský pouštní vítr, který je jedinou, a po hodině a čtvrt opravdu nervy drásající, hudební složkou.(26.05.2004)

První film u kterého jsem usínal tak inenzivně. Po konci filmu jsem byl totálně mimo. Neustálé foukání větru mě opravdu dokázalo málem zabít. A připadalo mi zneuctění Bethovenovi osudové až moc. Nikdy už nic takového nechci vidět.(28.05.2004)