Valachiho svědectví (1972)

Od setkání Ventury a Bronsona jsem očekával mnohem víc než jen jednu pusu. Mafiánské filmy oblibuju, ale tohle bezkrevné vyprávění jedné trochu natvrdlé krysy s kterou si Bronsonovo ego evidentně moc nevědělo rady a akce či vyhraněných okamžiků, kde stačilo mhouřit oči, mu Valachi nabídl jen poskrovnu. A tak se výjevy z rodinného života jako svatba, žádost o ruku či pokus o sebevraždu staly přehlídkou nechtěně vtipných skečů, a to v mafiánské sáze vážně nechcete. Ventura měl nakonec méně prostoru než bych očekával, ale ten si svého capa di tuti odehral s grácií. Zaplatpámbů.

Nejnapínavější je vždy skutečná historie. Umělecký tvar zachytil v obou klíčových gangstrech to nejpodstatnější. Totéž platí i o vnitřní struktuře Cosy Nostry. Odpudivost těchto struktur je zřejmá; jakýkoliv náznak projevu lidství se s nimi snáší stejně dobře jako voda s ohněm nebo růženec s čertem. Ventura a Bronson jsou mrazivě - hodně odosobněně - chirurgicky odtažení. O to odpudivější je svět organizování tohoto tohoto takézpůspobu života.

Zajímám se o mafii, ať už italskou, americkou, nebo italoamerickou řadu let. Přečetl jsem knížku Valachiho svědectví a nyní i film. Se zájmem jsem si prohlédl představitele známých skutečných mafiánských postav. Jsem rád, že Joe Valachi přežil Vita Genoveseho.  Snad jen mi přišlo, že byl trochu potlačen Lucky Luciano. I ten přeci byl v době 2. světové války na Sicílii a zanechal tam určitou stopu. Ale nevím. Na rozdíl od Valachiho jsem u toho v New Yorku nebyl. Naštěstí. To už bych tady nebyl. :).

Cesta Joa Valachiho od přehlíženého řidiče k řidiči, který si v mafii dokázal udělat jméno, mohla patřit ke gangsterské špičce. Brání jí v tom nevyužití vedlejších postav, které zůstávají komparzem hlavní dvojice. V akčních scénách si totiž Terence Young vybral slabší chvilku (naštěstí jich tu není mnoho), děj tak lépe funguje jako klasická gangsterská konverzačka, které by zapojení vícera postav prospělo, už pro to budování vztahů. Třeba závěr výborné "řezací" scény působí trochu na sílu, že k sobě Joe a Gap mají blízko, nebylo do té doby příliš znát. Ideální volbou nebyl ani Charles Bronson, kterému role prostě nesedla, obzvlášť ve scénách s výborným Lino Venturou působí velmi nejistě. Přesto jsou to jen menší chyby v jinak lehce nadprůměrné gangsterce. Velmi dobrý je úvod ve vězení, stejně tak vše od řezací scény, kde to chytne ty pravé grády. Taktéž výprava a kamera udělají své, ale ten potenciál zkrátka byl.

Ať se na mě nikdo nezlobí, ale mě se to líbilo víc, než Kmotr. Filmařsky je rozhodně lepší Coppola, o tom žádná (ačkoli i tohle je filmařsky dostatečně na výši), ale je mi sympatičtější spíš mafiánský film pojatý způsobem nestranného pozorování a neutrálních charakterů postav, než mafiánský film, který v každé scéně k mafii vzhlíží. Vlastně mi to dost připomínalo Amerického gangstera (a nedivil bych se, kdyby si z toho Scott něco vzal), už jen tím postupným vrstvením složitějších vztahů, pomalým rozjezdem, který ale zároveň hned vrhne diváka do děje nebo nejasností hlavní postavy v tom, jaká strana je pro něj lepší. Má to silnou atmosféru, chytře to graduje, i výprava a kamera je pěkná... Problém jsem měl snad jen s Charlesem Bronsonem, který mi většinu času přišel poněkud prkenný, ale naštěstí ne až tak, aby mi to výrazněji kazilo zážitek. 4*