Una mujer sin amor (1952)

Žena bez láskyje filmové drama, kritické k přízemnosti společenské morálky. Luis Buñuel upravil literární předlohu Guy de Maupassanta k potřebám latinskoamerické reality doby, intimnost se neobejde bez melodramatických křivek ženských tvarů a pokrytecké hysterie morálního rozhořčení a nekompromisního odsouzení. Nástrojem k vyostření vášní je použito nemalé peněžní bohatství, našeptávající hlas temné stránky lidské duše je zhrzení odmítané ženy, rodinná soudržnost se stává pouhou vzpomínkou s tupě hořkým pocitem zrady. Kondice společenské morálky je pod ostrou palbou zásadního dramatu, vrávoravě se potácí, nemotorně upadá do hluboké deprese a nešikovného vyznání. Hlavní postavou morálně společenské kritiky je Rosario (zajímavá Rosario Granados), submisivní manželka dominance patriarchátu. Manželská láska je pro ni neznámým citem, vlastní názor není závislosti, ani zdraví, prospěšný, a vnitřní svět tone ve smutku tichých slz. Nenadálá mužská pozornost přináší chvění podbřišku, chvilky opravdového štěstí a nejděsivější rozervanost milenky a matky. A zdá se, že ani nános času nedokáže nalézt pochopení. Hlavní mužskou postavou je Carlos, neboli Carlitos (zajímavý Joaquín Cordero, jako malý chlapec Jaime Calpe), Rosariin milovaný syn a ctižádostivý mladý lékař. Smělé plány zářné budoucnosti se rozpadají, sourozenecká rivalita se tvrdohlavě zatvrzuje, žárlivost se vyznačuje nespavostí. Pocit ponížení a zrady křičí do světa své pohoršení, vzteká se na nespravedlnost života, kterou vidí všude kolem sebe. Velmi výraznou postavou je Don Carlos Montero (pozoruhodný Julio Villarreal), zámožný starožitník a Rosariin postarší manžel. Svazek je řízen přísným patriarchátem, jiné názory nejsou povoleny. Tvrdost má být zárukou úspěchu. Důležitou postavou je Julio Mistral (sympatický Tito Junco), lesní inženýr a zachránce Carlitova ublíženého útěku. Prostá čistota je okouzlena skrývaným šarmem v rozpacích a dochází k vyznání a nelehkému rozhodování. Výraznou postavou je Miguel (příjemný Xavier Loyá), Rosarrin mladší syn a čerstvě promovaný lékař. Štěstí mu znenadání spadne do klína, život se směje na všechny strany s bezstarostnou radostí. Z dalších rolí zaujme Luisa (atraktivní Elda Peralta), začínající lékařka, cíl Carlosových mužských tužeb a Miguelova novomanželka. A také Rita (zajímavá Eva Calvo), zdravotní sestřička a zlomyslný hlas temné strany lidské duše. S odmítnutím se nechce smířit, vzpomíná na minulost a účinně manipuluje s niternou pochybností.Žena bez láskynepatří k památným a zásadním filmovým pracím Luise Buñuela. Moralita si vybrala skvostný námět hrozby úplného rozkladu, ale často se uchyluje jen ke gestu a trucu.(02.04.2019)

Za to další melodramata ŽENA BEZ LÁSKY (1952) je těchto řekněme podvratných detailů ušetřeno. Klidně by mohlo vzniknout o něco více na sever, v Hollywoodu, kdyby – opět – nebylo tolik prostoduché ve svém tahu na melodramatické emoce. Buňuel látce posloužil vyloženě jako kompetentní řemeslník (film má spád a výborný rytmus), přesto mě film v rámci svých skromných možnosti strhnul. Jako v každém správném melodramatu se toho v dlouhém časovém úseku relativně hodně děje a ačkoliv se rekvizity typu ctnostného milence, nemanželského dítěte nebo osudové srdeční slabosti mohou dnes jevit jako zdiskreditované nejen těmi nejhloupějšími telenovelami, v případě filmu ŽENA BEZ LÁSKY pro mě konstantní proud vybuchujících i potlačovaných emocí, pohledů, výrazů ve tvářích, dialogových výměn, výměn kostýmků a absurdně vysokých podpatků (nošených hrdinkou v domácnosti) znamenal velmi poutavý zážitek. Nehledě na to, že tvůrci přes přítomnost nože na scéně nevyužili tu nejsnazší cestu směrem k tragédii a připravili katarzi mnohem pozitivnější a vlastně zralejší. Čisté melodrama je prosté nepatřičných pokusů o výpověď, vznešené emoce, vysoké umění - melodrama v této nevinné formě se nestydí za to, čím je, proto je uchráněno před balastem středního vkusu s pretenzí vlastní velikosti, kýčem (že by případ aktuálního POKÁNÍ?).(15.03.2008)