Ukrajina: Boj o historii (2024)

Hned na úvod je třeba říct, že nejsem historik a o této části země se toho ve škole žák moc nedozví, takže netuším co řečené v dokumentu pravda je a co ne. Pochopitelně, že o Kateřině Veliké, Stalinovi atd. jsme se učili. Samotnou politiku zde neřeším. Co se týče historie, dozvěděl jsem se řadu věcí a taky mě jich pár překvapilo. Některá fakta z historie nevím a neměl jsem o nich zdání. Dokument je dobře zpracovaný, řada archivních materiálů, ale i záběrů z filmů.

Jednostranně vykládaná historie, a to proukrajinsky, přitom nepřátelsky vůči Rusku. Film se tak dostává na úroveň propagandy. Sportovec v tom má naprostou pravdu.

Na to, že jde o ukrajinské a ruské historické mýty stěsnané do 90 minut, tak je to celé přehledně podáno a řekl bych i docela objektivně. Dalo se do toho "rýpat" a hledat chyby, dala by se vzít každá jednotlivá událost a dát jí stejný prostor jako má celý dokument. Nicméně vzhledem k celkové složitosti tématu si myslím, že tvůrci odvedli dobrou práci a celé to představili přehledně a bez větších škobrtnutí.(22.02.2026)

Je zajímavé sledovat zblízka tuto změť čtvrtpravd a polopravd. Prostor západní části východní Evropy byl zmítán dlouhodobě rozpory mezi Poláky, Starorusy a neindoevropskými etniky. Za Velké Moravy a Boleslavovců sem zasahovaly i naše země. Rozpad staroruského etnika byl pozvolný a jeho katalyzátorem se stala mongolská okupace (13. až 15. století); od 16. století sem výrazně zasahovala i Osmanská říše. Přímým pokračovatelem Kyjevské Rusi se stala Moskevská Rus (viz např. sv. Alexandra Jaroslaviče, který byl jistý čas i kyjevským velkoknížetem). Doba litevského velkoknížectví a Lublinské unie vedla k etnogenezi Bělorusů a Ukrajinců, která zcela hotova není ani dnes (viz rozsah tzv. suržiku). Ukrajinská etnogeneze se uzavírá zřejmě až dnes. Nicméně faktem zůstává, že o dnešní území Ukrajiny se nejvíce zasloužili Lenin a Stalin stejně tak jako zásada leninské národnostní politiky, která je tu - bez uvedení Leninova jména - chválena podobně jako politika NEP (jen útržkovitě). Hrůzný hladomor zejména první poloviny třicátých let se neomezil jen na Ukrajinu; stejnou měrou postihl i Bělorusko, asijské republiky, Sibiř i centrální Rusko. To také jaksi v tom pořadu chybí. A rozhodovala o něm i řada Ukrajinců v ústředním vedení VKS (b). Řádění banderovských band, řádění především prohitlerovské, stálo životy 100 000 obyvatel někdejšího Východního Polska. Nikoliv náhodou se Bandera nepohodl ani s Vlasovem. Ani o tom tu nenajdeme zmínku stejně tak jako o vražděných Cikánech (Romech). Zlehčování vzorových ruských oslav konce Velké vlastenecké války nejenže je hloupé, ale také navíc nepřípustné. Podobných adaptací skutečných událostí v tomto pořadu najdeme více. Ukrajinská národnostní nepolitika pochopitelně také zůstává stranou stejně jako pomníky ukrajinských válečných zločinců zejména na západě země.(20.02.2026)

Dokument se snaží ukázat rozdílnost ukrajinské a ruské kuůtury. Klíčové bylo osvobozenecké povstání kozáků a ukrajinských rolníků. Probíhalo v letech 1648–1654. Bylo namířeno proti polsko-litevskému státu, jehož šlechta se pokoušela omezit rozsah kozácké autonomie. Pravoslavní povraždili velké množství katolíků a Židů. O 300 let pozdějí v roce 1954 se za Nikity Chruščova začala slavit Perejaslavská smlouva. Kozácká rada tehdy požádala o pomoc proti Polákům ruského cara Alexeje. Následně, roku 1654, kozácká rada v Perejaslavi vyhlásila připojení Levobřežní Ukrajiny k Rusku, což však mělo za následek ještě tvrdší omezení kozácké autonomie než na polském území. Tedy něco jako náš únor 1948 a Klement Gottwald.  Sověti podporovali kulrurní sebeurčení národů, pokud přijmou komunismus. Pohled na Banderu je ten, že bral nacisty jako šanci osvobodit se od brutálních Sovětů. K vidění na  https://www.ceskatelevize.cz/porady/16877901838-ukrajina-boj-o-historii/(20.02.2026)