Trans-Europ-Express (1967)

Trans-Europ-Expressje filmovým zhmotněním erotických představ, jimž přináleží rovněž patřičná situace. Jde o rozpustilé hrátky Alaina Robbe-Grilleta, jenž rozvíjení myšlenky tvůrčího nápadu k filmu zároveň konstruuje. Hrdinou eroticky smyslové a ironičtější kriminálky je Elias (Jean-Louis Trintignant), nováček v branži pašování narkotik s násilnějšími erotickými představami. Závěr, v němž je konfrontován s odhalením v "eroticko-uměleckém" představení, však hypnotizuje nejen Eliase. Objektem erotických přestav s jistou vlastní ambivalentní rolí je Eva (Marie-France Pisier), mladá animírka, která hraje svou vlastní hru i je zároveň objektem hraní na jiné rovině. Z dalších postav: po stopě pašování drog jdoucí Lorentz (Christian Barbier), hlavní muž v pozadí obchodu s narkotiky v Antverpách Franck (Charles Millot), s uprchlíkem soucitný mladík Mathieu (Gérard Palaprat), Eliasovi neustále v patách služebná hotelu Miró (Nadine Verdier), nebo filmový příběh ve vlaku konstruující režisér Jean (sám tvůrce filmu Alain Robbe-Grillet), jeho asistentka Lucette (režisérova žena Catherine Robbe-Grillet) a producent Marc (Paul Louyet).Trans-Europ-Expressje rozpustilejší a ironičtější podobou kriminálního thrilleru, v němž vystupují na povrch zejména uskutečňované erotické představy, jež svým charakterem odpovídají bytostné situaci "hrdiny".

Vážne by mi ani len nenapadlo uvažovať nad tým, že Robbe-Grillet môže mať zmysel pre humor, alebo dokonca aj nadanie pre komiku. Trans-Europ-Express, jeho druhý celovečerný film, je výbornou satirou na gangsterky, ktorá sa nevyhýba práci s typickými žánrovými klišé, ako sú napríklad kufre s dvojitým dnom, prostredie nočných klubov, tajná priehradka na revolver v knihe, krycie mená a šifry, alebo samotný námet – pašovanie kokaínu. K satirizácií žánru samozrejme patrí aj fetiš skúšaného pašeráka Eliasa, ktorý dodáva filmu mierny sexploitačný nádych.  Navyše, Trintignant v baloniaku vyzerá ako pravý stereotypný člen pašeráckej tlupy. Dej filmu pracuje s dvomi realitami – s "realitou" vo filmovej realite (skupinka filmárov, ktorí počas cesty vlakom dávajú dokopy námet pre nový film) a súčasne s filmovou realitou (tj. samotné zobrazenie príbehu, ktorí filmári práve vymýšľajú). Vtip je ale v tom, že tieto dve reality sa vzájomne prelínajú a na konci je ťažké určiť, či divák práve videl film o kreatívnom procese (realita + filmová realita – zhmotnené predstavy), alebo dva súčasne plynúce príbehy odohrávajúce sa výhradne vo filmovej realite. Plusom sú aj vtipne napísané dialógy a kamera majstra Kuranta.

Work in progress aneb Mysl, zaměstnávající sebe samu všeobemykající konspirací, se na detaily,nehodící setomuto výkladudo krámu, zřejmě opravdu nedokáže, ať již po tom touží sebevíce, plně soustředit. A tak s železnou nutností bloudí Robbe-Grillet, bloudí Trintignant/Elias, bloudí divák. Ovšem je to velice příjemné bloudění - navzdory faktu, že si z něj můžu zabloudivší divák (není ostuda se ztratit, zvlášť když se labyrint hýbe) odnést toliko těžce bulvární domněnku, že si Trintignant liboval ve fantazírováni o znásilnění. Inu, kdo se bojí pomluvpolykajícíchpověst i kariéru, nechť se nechová podezřele/neupisuje pochybným (tj. nehotovým) projektům. 80 %

Genialny film, spolovice art , z druhej polky mix vsetkeho mozneho, co hore spomina distributor. V Hlavnej roli tu bol Jean_louis Trintignant /Muz a Zena 1966, Il Sorpasso 1962 s Gassmanom/ v skupinke ludi, ktora cestuje napriec studenovojnovou Europou. Aby to divakov bavilo, su tu autonahanacky, prestrelky a vobec take tie fajne veci + Trintignant ma netradicky vztah k zenam. Taketo filmy doslova zbožňujem, reziser Allain-Robbe Grillet sa teda predviedol v najlepsom moznom svetle : 95 %

Alain Robbe-Grillet komponuje příběh o příběhu (v příběhu) jako sebeironické loutkové divadlo pro dospělé. Směs klišé, z nichž sestávají běžná vyprávění, ze sebe generuje drobná (ale osudová) dramata, z jejichž řídkých švů leze sláma a – nitě. Partička filmařů si tropí žerty z nesmělého herce (či těla, v němž se herec skrývá) tak, že jej jako loutkář vodí svého Kašpárka po různých scénách tedy právě tak, jako spisovatel uvádí svou postavu do různých světů (jak to Richard Weiner krásně, a krásně výsměšně, a krásně hořce vyjádřil na konci povídky O jednorukém člověku). Člověk změněný v loutku, distancovaná bytost, maska, snáší ústrky, dopouští se nejrozmanitějších (zlo)činů, zakouší i slasti, a sama se v loutkářském podání snaží být podobným demiurgem. Jako se svět před ním otevírá jen neúplným slabikářem, který si osvojil, torzovitou řečí, jejíž bílá místa jsou jen naneštěstí nenávratně vybělená, nikoliv dosud neobjevena, tak on sám pojmenovává svou skutečnost jen omezeným počtem slov. Aby vyvážil tento nedostatek, který se rovná tmě, snaží se sám vodit. A když svazuje nevěstku a připoutává ji k posteli, připadá si právě tak jako ti, kteří jej vodí, aniž by si uvědomil, že právě oni vedou jeho prsty a nechávají jej uzlovat. Jako v lekci ze zlomků se i v tomto filmu vše vykrátí a zůstane jediný, příliš čitelný, širokoúhlý tah, přes nějž se nelze dostat k tomu, co by osvobodilo. K prázdnotě.