Spící princ (1985)

Asi nejlepším je na téhle pohádce zjištění, že Blanarovičová mohla úspěšně hrát také něco jiného, než genderfluid queer čertíky. Jsou tam hezké momenty (a Jiří Cízler), ale ten základní moment oživlé sochy s charakterem vs. živý princ bez charakteru mi nějak nesedl, stejně jako až příliš přemoudřelý mudrc ("zase jsi měl pravdu, tatínku").

I když to není vizuelně tak strašná studiová pohádka a i výkony herců jsou slušné, bohužel tady zcela selhává námět. Pohádka je pro děti a ty se v ději musí úplně ztratit. Vždyť jak dítěti vysvětlit, že socha vytesaná do kamene obživne a pak zase na konci pohádky se živý princ do kamene vrátí? Navíc celkově příběh opravdu na děti těžko pochopitelný, i když jak říkám, zahrané to je slušně.
Pohádka spíše pro dospělé.

I když princ, můžete být balvan a můžete setsakra potřebovat přitesat do přijatelné podoby. Neumím si tedy úplně představit, jak by Terezka olíbávala chlapíka, kterého viděla prvně v životě a který by byl navíc princ, ale věřme aspoň v pohádkách na lásku na první pohled. Asi je možné zamilovat se i do chlapa, co má na hlavě peří. Dialog mezi Nejbohatší princeznou a Nejkrásnějším princem ocení spíš dospělí a tanec Neodolatelné Juanitty spíš tatínkové než děti, prohozy mudrce potěší taky spíš starší. Tahle pohádka je skvělá, ale vůbec není pro děti.

Nevšední pohádka postavená na dobrém scénáři a nadprůměrných hereckých výkonech. To, že zde září pánové Cupák či Císler nikoho nepřekvapí, ovšem solidní práci odvádí i Jan Hrušínský ve dvojroli Nejkrásnějšího prince a Spícího prince. Celá pohádka se nese v podobně filozofickém duchu jako o dva roky starší režisérův počinModrý kosatec, ale povedla se ještě o chlup lépe.

Tohle byla hodně zvláštní pohádka