Specialita šéfkuchaře (1999)

Specifický mysteriózní námět s očekávaně morbidním podtextem, vydařená tajuplně ponurá atmosféra jak v záhadné restauraci s netradiční specialitkou, tak ještě více při procházce a dialozích v noční ulici... navíc zápletka funkčně zasazená do konceptu se střídáním úplně všedního dne v kanceláři a večera do noci s opakovanými vstupy do jiného, tajuplného světa... To vše spolu s hudbou mělo i v pouhém TV formátu výborný potenciál ke vzniku jednoho z nejlepších českých horrorů po roce 1989. Ten potenciál výjimečného a pamětihodného zážitku se taky úspěšně rýsuje a díky atmosféře s postupným vyvíjením zápletky v nejedné scéně přímo prosakuje, žel výsledek pro mě značně znižovaly nevýrazné herecké výkony v hlavních rolích. Že jsem z většiny herců nabyl nevýrazný dojem (a jako nejlepší ztvárněné jsem vnímal epizodní restaurační figurky), je však nic proti tomu, jak silně mimo mi zde herecky připadal opět Lábus, který jakoby se ani po víc než 25 letech hraní před filmovou kamerou nenaučil mluvit jinak, než jako totální moula.[60%]

Já odkojenec Poeových povídek za zvuků psychedelických Pink Floyd jsem čuměla na kvadrát. Nějak mi horory, které miluji, nějak nelákaly do Čech. Jak milé překvapení, tajuplná hospůdka jakoby z dávných dob teleportovaná. S důstojnou podobiznou E.A.Poea a číhajícím Černým kocourem nenápadně napovídá v čem vlastně ta Specialita vskutku spočívá.......

Rozdíl mezi gurmánem a gourmetem filmového hororu tkví v oblíbenosti téhle malé komorní inscenace s tísnivě dokonalou atmosférou, která jakoby vypadla z pera E. A. Poea, skvělými hereckými výkony, kde Lábusovo staromládenectví získává nový rozměr. Po skončení jsem si ale uvědomil, že Amirstanský beránek mi podáván nebyl..

Sledoval jsem pro zájem o práciJany Knitlové. Líbí se mi více její dramaturgická práce, ve které se naplno projevoval její talent pro vedení malých herců a tvorbu pro děti. Po revoluci se scénáristicky zaměřila na knižní předlohy, její cit pro adaptaci je na tomto horůrku vidět. Odolala pokušení cokoli přehánět a akčně oživovat, zachovala tempo četby. Možná si mohla více pohrát s případným Lafflerovým vědomím vlastní oběti či jinak psychologicky či společensky oživit postavy, ale budiž. Mnohem víc ovšem dílu ubližují věci, které sice nepadají na Janinu hlavu, ale výsledek práce značně znehodnocují. Třeba interiéry jsou vyloženě odbyté - milenecký byt jako by např. z oka vypadl kanceláři, jen se vystěhovaly stoly nastěhovala se postel. Jinými recenzenty oceňovaná hra se světly je za mne vyloženě rušivá. Muzika v podobě vibrujícího zvuku "stroje v podzemí "není doplněna žádným dalším nápadem, a po chvíli leze na nervy. A dopustím se nyní největšího hříchu, když dodám, že Lábus nebyl do této role vybrán nejvhodněji.

Na to, že se jedná o český porevoluční film a navíc televizní inscenaci, tak tu literární předlohu ani moc nezkazili a výsledek je poměrně slušný. Přesto je mnohem větším zážitkem přečíst si stejnojmennou povídku od Stanleye Ellina. V českém překladu poprvé vyšla v antologii Tichá hrůza (Praha 1967).