Sonno Profondo (2013)

Bezpochyby je toto najlepšie nakrútená pocta kultovému Talianskemu filmovému subžánru zvanému Giallo (mix kriminálky, horroru, erotiky a mysteriózna). Tvorca, režisér, scenárista a herec v jednej osobe má tieto sedemdesiatkové Talianské filmy napozerané minimálne tak, ako ja. Je presne vidieť od ktorých autorov a s ktorej tej generačnej vlny filmov (1970-78) čerpal. Človek ako ja, ktorý videl už nespočet variácií a pokusov o to aby novodobá snímka imitovala o niekoľko rokov starší výzor, už dnes len tak ľahko, niečo neprekvapí. Ale tento kúsok ma oklamal ako máloktorý Neverím, že bol obraz upravený iba post-produkčne, respektíve upravený iba nejakými filtrami.... To to muselo ísť cez starú 16MM..

Snímka prakticky preháňa všetky tie Giallovské klišé postupy ale neprišlo mi to ako na silu, respektíve s týmto nápadom, v takomto merítku, ešte nikto neprišiel, tak prečo nie. Kamera neustále sníma s veľkým zaostrením a snaží sa imitovať pohyb osoby. Sníma zo zaujímavých polôh a uhlov a často zaostruje, Počas celej snímky sledujeme ktorého registrujeme ako muža ale postupne prichádzame na to, že to bude asi žena, nechápem tomu deju. Tento muž je očividne psychicky aj sexuálne frustrovaný... (ako to v Giallo filmoch býva) a tak napáda a zabíja ženy. Vždy si od nich niečo vezme, napríklad náhrdelník či rúž na pery.

Prekvapilo ma, keď som sa k tejto extrémne ťažko zohnateľnej snímke dostal a zistil som, že minutáž je iba okolo jednej hodiny. Éj, to veru za tak krátky čas sa drsné kriminálne story nedá len tak ľahko rozohrať. A mal som pravdu. Ono ide iba o taký útržok, ktorý predstavuje prácu z vizuálnou a audio stránkou gialla. Je to pomerne poetické ale nie surrealistické avšak aspoň po prvom zhliadnutí dosť náročné. Niekedy som mal pocit, že sledujem dve postavy, inokedy, že ide o schizofréniu, raz som si myslel, že ide o ženy inokedy o muža. Akoby so sledoval film Bruna Forzaniho a Helene Cattet v 70 rokoch. Hneď prvé dievča, ktoré zomrie, drsne masturbujúca Monica, sa nakoniec objaví na konci pred hrobom samotného vraha... V celej snímke takmer nevidíme na tvár postáv. Sledujeme iba ruky v kožených rukaviciach, tiež giallovský štandard. Keby to bol plnohodnotný film, tak by to bolo ešte lepšie ale aj tak som spokojný(12.06.2015)

Bizarní giallo. Sice malé a na koleni spíchnuté, avšak se zápalem a citelnou vášní pro daný žánr. Onetti má ty sedmdesátky očividně nakoukány, takže do té krátké hodiny nacmrndal nejen nutný základ (maskovaný zabiják, kožené rukavice, blyštivé ostří, růžová krev, vnadné ženy na porážku), ale přidal i svoje nápady. Ten nejviditelnější je kamera, která zastupuje vrahovy oči, a jen v málo případech se mu kouká třeba přes rameno, takže jeho řádění si divák užije z pohledu první osoby. Pak je tu zajímavé vyvrcholení s překvapujícím odhalením jeho identity, jelikož tu do posledních minut také netuší. Bohužel, na druhou stranu se to uprostřed snímku také dost vleče, a sledovat psychopatického vraha, jak čuchá ke květinám, prohlíží si šperky a neustále si maluje postavičky bez hlaviček, není zrovna můj couple of tea. Ještě si dovolím vzpomenout nejlepší scénu hned z úvodu, v níž žena detailně masturbuje. Sice přes kalhotky, ale i tak... P.S. Džordžovi díky za link.(09.06.2015)

Vizuálne pekný a profesionálne zvládnutý RETRO návrat k lukratívnemu giallu. Síce trochu rozvláčny a stereotypný, možno až príliš opatrný... No v dnešnej dobe aj dosť raritný a tak je človek rád aj za málo. Režisér je ale každopádne remeselne šikovný a keď ešte zapracuje aj na ostatných aspektoch svojej filmárčiny, tak je vysoko pravdepodobné, že nabudúce ponúkne ultra giallo pecku.(09.06.2015)

Sonno Profondo je jako noční můra, která zapomněla skončit po probuzení. Je to dopis psaný krví, adresovaný všem, kdo milují staré giallo, ale zároveň touží cítit jeho chladné prsty v moderní době. Tady se nemluví. Tady se dýchá křečovitě a tiše, aby tě temnota nepřeslechla.
Film je jeden jediný výkřik, roztažený do celého obrazu – bez dialogů, bez laskavosti. Jen paranoidní kamera, rukavice nasáklé smrtí a tlukot srdce, který zní víc jako hřebík zarývající se do lebky. Tvář vraha nikdy nevidíš úplně. A to je ono. Giallo nikdy nebylo o odhalení, ale o strachu z toho, co vidíš z koutku oka.
Sonno Profondo je návrat ke kořenům, kde se realita ztrácí a nechává tě bloudit ve vzpomínkách, které možná ani nejsou tvoje. Trauma je tu jako virus – přenosné a nakažlivé. Zlo tu není vysvětlené. Jen existuje… a možná se ti směje.
Je to film pro ty, kteří berou hrůzu jako umění a nechápou, proč by měla být vysvětlena. Sonno Profondo tě neprovází. Ono tě hází do tmy. A když konečně zahlédneš světlo… uvědomíš si, že to bylo jen odrazem nože.(06.06.2015)

Argentínske džallo tokání Luciana Argentovi (etc), ktoré obnáša full service veškerýho videného co kdy Luca shlédnul. Minutáž dala znát, že to nebude plnkrvná žltá a tak som sa dočkala len obligátnej přehlídky.(10.06.2015)