Sny žen (1955)

Dve "ťažko pracujúce" ženy, museli azda vystúpiť zo svojej komfortnej zóny, aby si povedzme konečne upratali vo svojich súkromných vzťahoch, ktoré v podstate rovno stáli iba za figu borovú; módna fotografka -Susanne Franková[Dahlbecková]zo Štokholmu, sa opätovne pokúšala obnoviť niekdajšie puto s akýmsiHenrikom, ktorý sa medzitým zase znovu oženil, zatiaľ čo taká atraktívna modelka -Doris[Anderssonová], sa akosi práve rozchádzala so svojim priateľomPalleom, aby vzápätí čochvíľa hneď narazila na dosť zvláštnu „zhodu okolností” so záhadným konzulom v podobeOtta Sönderbyho; v pomerne dosť atypicky spracovanom, čiernobielom titule pod taktovkou -Ingmara Bergmana, ktorý tentoraz vôbec nepotreboval využitie tradičného hudobného doprovodu, nakoľko si len vypomáhal vnútornou výplňou: trebárs niečo na spôsob classického gramofónu, odkiaľ sa ozývala naprosto rezká hudba, alebo tiež vizuálnu stránku zmiešal s príbehom, vďaka čomu sa vskutku úplne zaobišiel bez komponistu.•Pred kamerou mala predsa o čosi viacej hereckého priestoru najmäHarriet, ktorá sa plne realizovala ani nie tak pred bleskami fotoaparátov v štylizovaných pózach, ako skôr v celkom inom prostredí, kde sa aspoň ponúkalo zaujímavé zistenie i v tom zmysle, že sa odkryl jej skutočný charakter, ktorý ma teda určite hodne [(ne)príjemne] prekvapil; no čo sa konkrétne týkaloEvinýchscén, tak tie sa na seba nevrstvili v takom množstve, ako som si asi na začiatku predstavoval, že sa rozhodne vrstviť budú, čo mi príliš ani nevadilo, keďže mi za seba ponúkla dostatočnú náhradu →H_A.•Čo to mal neustále tenBergmans tými ženami v titulných názvoch:Žena bez tváre[iba scenárista],Čakanie žien,A čo všetky tie ženy; v rámci úvodnej tvorby to rád každému predhadzoval na oči, aby bolo všetkým ihneď jasné, o kohože sa to vlastne jedná ← o ženského heterosexuálnehoautora+napríklad, nemeckémuautorovi-R. W. Fassbinderovi, sa môže kľudne nalepiť rovnaká nálepka, ale teraz v opačnom ponímaní=obidve podoby mám vo svojej obľube.

3.5 Prvních 46 min. je na poměry Bergmana bezesporu, nejpohodovějších a nejklidnějších, co se týče jeho období 46-56. Sice jsem se vcelku brzy dočkal emocionálního výbuchu mezi Doris (Anderssonová zde v podstatě hraje nepřiznanou sestru Moniky a to myslím celý děj) a jejím snoubencem, což byl klasický Bergman jak ho znám, ale lehce přes půl filmu, se jede ve stylu pohoda...jazz. Pobavila návštěva lunaparku. Když se Doris díky mému TOP herci zpozdí na focení a je Susannou vyhozena, pokr. linka s ní a panem konzulem, který bude za 2 roky panoš v mém úplnějc 1.Bergmanovi a která ke konci obsahuje absolutní lahůdku, ze kteréhožto segmentu bych okamžitě udělal celý film. Jedná se samoz. o příchod konzulovy dcery, která z dialogového hlediska nemá chybu a jest zakončena 1 z Bergmanových klasik...dvojitou fackou, kterou obdrží poněkud a právem, přequapená Doris. Po porodu konzulovy dcery, jeho manželka zešílela a od té doby je v blázinci, protože je přesvědčena, že porodila vlčí dítě, na což je samoz. i narážka v dialogu mezi otcem a dcerou. A  i když se mi nelíbilo, jak konzul slovně poté vyprovodil Doris ze svého domu, vlastně se není co diviti, když si uvědomím, že v čb Bergman éře hrál Bjornstrand často ambivalentní postavy. Nechci říci vyloženě záporné. Pak se přesuneme k její šéfové Susanne, která je opravdu velmi silně zamilována do jistého ženatého Henrika, se kterým měla roční vztah. V 1 chvíli už to nevydrží a Henrikovi zavolá. On nejprve odmítá setkání ale po chvíli...souhlasí. Setkají se v hotelu, kde je ubytována Susanne i s Doris a co se stane dál, zkušený Bergmanovec ale i divák, odhadne. Co je ale důvod proč to píši je, že byť zajímavá je tato část, to právé pošušňání se dostaví až s příchodem jeho manželky, kterou hraje letos v srpnu již 95!letá Inga Landgré, která hrála již v Bergmanově debutu Krize a stejně tak i manželku rytíře Blocka. Její 4min. monolog je to, co u mě dělá Bergmana Bergmanem (předtím je to samoz. konzul a dcera) včetně dalších prvků, které jsou tu ovšem zastoupeny v menší míře, než je u něj obvyklé. Což z toho filmu činí jeden z těch slabších Bergmanů, ale díky těm několika silným scénám, s příklonem ke 4, nemám problém.

Sny ženjsou cyničtější filmovou anekdotou pod taktovkou intimního existencialisty Ingmara Bergmana. Švédský filmový tvůrce je jízlivý k přízemnosti, slabosti, chtíči a sobectví světa mužů, a je sarkastický k naivní romantice a niternému zasnění světa žen, Éros dodává do běhu událostí erotizující jiskření s žádostivostí a pokušením, a realita zatím připravuje nemilosrdná vystřízlivění z iluze a dívčího snění. Bergman je rozverný, je šarmantní i uštěpačný zároveň, slova spáří divoké reje, láska jest chvění podbřišku a paličatá zaslepenost nedočkavé víry. První obětí jisté terapie cynických hrátek představy lásky je Susanne (vynikající Eva Dahlbeck), majitelka modelingové agentury s osamělým vnitřním světem a prchavou nadějí v osudovost lásky a úděl dokonalého naplnění. Ale jak už to bývá ve chvílích střetnutí reality s romantickým chvěním při vrcholu očekávání, probuzení nemůže být pro intimitu rozporuplnější. Druhou obětí léčby cynické hříčky romantického okouzlení je Doris (pozoruhodná Harriet Andersson), nejvytíženější modelka Susanniny agentury v náhlém okouzlení bohatých možností dívčích romantických představ. Bezprostřednost při prožitku je sice odzbrojující, ale konflikt reality s iluzí je hned přímo za rohem. Hlavní mužskou postavou je Otto Sönderby (skvělý Gunnar Björnstrand), stárnoucí konzul se svým osamělým vnitřním světem, který ho nutí k velkolepým tahům štětce při dokonalé stavbě romantické představy. Luxus je vykoupením z vlastního strachu i selhávání. Významnou postavou je Henrik Lobelius (zajímavý Ulf Palme), Susannin milenec se závazky. Pocit svobodného života je lákavou vidinou, ale pohodlí současnosti bytí je nepřekonatelnou překážkou vlastnímu slabošství. Výraznou postavou je tu Marta Lobelius (zajímavá Inga Landgré), Henrikova manželka, s trpělivou věcností vyčkává na důstojné dořešení avantýry. A k výraznějším patří také Marianne (velmi zajímavá Kerstin Hedeby), konzulova dceruška ve vzájemném odcizení i neustálém koloběhu klání a střetů nenávisti, pocitu zrady a osočování. Z dalších rolí: Dorisin mladý a již nedočkavý snoubenec Palle Palt (Sven Lindberg), spolumajitel Susanniny agentury Magnus (Benkt-Åke Benktsson), zkušenější fotograf Ferdinand Sundström (Ludde Gentzel), výmluvný klenotník Barse (Tord Stål), majitelka módního studia, paní Arén (Naima Wifstrand), či průvodce okouzlení a her zábavního parku Månsson (Richard Mattsson).Sny ženjsou krutější filmovou anekdotou s nesmlouvavějším cynismem intimního existencialismu. Bergman je šarmantní i přes úzkost reality, toho otrlého hrobníka lidské nevinnosti v očekávání nesmrtelné velikosti života. Černý humor tak, jak má být.

Na Bergmana je to překvapivě poklidné, ačkoli to má pár temných scén (viz. Susanne ve vlaku), každopádně i tak Sny žen fungují celkem dobře. Příběhy obou žen jsou zajímavé (btw, obě dvě postavy má Bergman dobře promyšlené), ačkoli víc mě z nich zaujala Susanne a té se film věnuje o něco míň, než té druhé. Myšlenkově to bůhvíjak bohaté není, vlastně je to poměrně jednoduché, ale díky skvělé kameře a scénám, které jen a pouze vypráví obrazem (viz. opět ta scéna Susanne ve vlaku), to je o něco inteligentnější. Jen většinu času bohužel hapruje tempo... Slabé 4*

Ďalší dobrý Bergman. Paradoxne, v jeho najtemnejšom období, kedy dokonca uvažoval o samovražde, vznikajú dva filmy so značne pozitívnym vyznením - a teda okrem filmu Sny žien aj slávnejšie Úsmevy letnej noci. Sny žien však už nekoketujú s komédiou ani neobsahujú humorne ladené dialógy medzi mužskou a ženskou zložkou, čo však zostáva je klasický Bergman s jeho vzťahovými konfrontáciami a svetlejší záver, ktorý mení celkové vyznenie inak melancholicky ladeného filmu. Filmu sa nedostáva dostatok pozornosti možno preto, že ide o posledný "starosvetský" Bergmanov film, ktorý svoje prvotné obdobie zavŕšil spomínanými Úsmevmi letnej noci v rovnakom roku. Jeho ďalší film Siedma pečať, natočený o dva roky neskôr, posúva Bergmana v očiach náročného diváka o úroveň vyššie a v 60. rokoch už Bergman vystupuje ako intelektuálne náročný autor ťaživých drám s atmosférou nasiaknutou severským chladom. Každopádne film Sny žien si zaslúži svoju pozornosť a napriek tomu, že nepredstavuje žiadny významnejší míľnik v režisérovej filmografii, drží si kvalitu a nijak nekríva v konkurencii starších Bergmanoviek.