Ruský dům (1990)

Sean Connery a Michelle Pfeiffer - milenci z protilehlých stran železné opony - se dostanou do nebezpečné špionážní hry... Souboj lásky a svědomí muže, jenž se ocitl v síti tajných služeb.Ačkoli hraje v americkém špionážním filmu hlavní roli Sean Connery, nemá snímek nic společného ani s bondovkami, ani s šachovnicí tradičního špionážního thrilleru s bílými a černými figurami, kde superhrdina brání lidstvo před zlem odhodlaným zničit svět. Vypráví drama lásky a svědomí v dramatu obyčejného muže zataženého do špinavé špionážní hry. Je jím britský intelektuál Barley Blair, který se musí rozhodnout mezi objektivními politickými ohledy a vlastním svědomím, mezi zradou přítele a státních zájmů. Barley si oblíbil Rusko stejně jako před ním mnoho západních umělců a intelektuálů. Pro jeho divokost a tajemnost, pro srdečnost lidí, recitujících u vodky verše o bolestech duše a beznaději. Má rád jejich smysl pro šibeniční humor i existenční úvahy. "Je to nádherný svět", říká škrobeným chlapíkům z britské výzvědné služby. A při jedné z cest do Moskvy (devět týdnů se natáčelo v Moskvě, tehdy ještě Leningradě i jinde) se Barley seznámí s ruským fyzikem a agentem s krycím jménem Dante, který se rozhodl zastavit nesmyslné závody ve zbrojení a přes svou bývalou milenku Káťu propašovat do Londýna poznámky s cennými informacemi o jaderném programu, které má Barley zveřejnit. Zásilka se dostane do rukou britské výzvědné služby a ta se rozhodne nakladatele vyslat do Moskvy, aby prověřil Danteho i pravdivost poznámek. Chuť do špionáže však Barleyho přejde ve chvíli, kdy pozná něco důležitějšího než státní zájem - Káťu a lásku, což v jeho případě jedno jest. Přestože není žádný hrdina, okolnosti jej k hrdinství donutí. Film natočil Fred Schepisi podle scénáře Toma Stopparda, a je adaptací románu Johna Le Carréa, dlouholetého pracovníka britské výzvědné služby. Tvůrci ostentativně rezignovali na matoucí formu vzrušujícího dramatu a zůstali blízko literárnímu vyprávění s monology i hlasem vypravěče. Události se opakují, aby je divák spatřil z jiné perspektivy a plně pochopil. Příběh se rozvíjí jako květ a teprve ve finále je možno zahlédnout to, co se skrývá uvnitř.