Quella sporca storia nel west (1968)

Tak začátek jak z hororu, pokračování až budí dojem, že to bude jakási pochybná legrace. To je ovšem brzy popřeno, Giordana odjíždí za solidní hudby a v moc hezkých exteriérech domů. Tam ho ovšem čeká nemálo nepříjemných překvapení, a tím hlavním je Horst Frank ve vlastní domácnosti! Co se týče umělecké stránky, byla pozoruhodná. Točení s kamerou a podivné záběry, stejně jako nezvyklé interiéry (ten hřbitov byl fakt podivný) nás přesvědčily o tom, že jde o skutečně podivný film. Andrea Giordana jako ne zvláště sympatický pasivní hrdina, jemuž ze životních peripetií vypomáhá Gilbert Roland (nevidět ho prvně v Samu Cooperovi, asi by nedostal druhou šanci), objevující se nečekaně vždycky v pravou chvíli a s bohorovným americkým výrazem: mě se, pánové, nemůže nic stát, poradící si se všemi v kol. Horst rozehrává ošklivé intriky, Andrea neví coby, spousta dějově neurčitelných osob a do toho vstupy zcela nepochopitelné grotesknosti dvojice bouchačů, kteří se v průběhu děje opakovaně s našimi dvěma hrdiny perou a když je něco vyruší, odchází s tím, že příště to dotáhnou do konce. Zvláštní herci, zvláštní film, zvláštní závěr. Ale odchod Ennia Girolamiho ze scény skutečně stojí za to.

Počítám, že znalci Shakespeara, mezi které rozhodně nepatřím, si při tomhle budou rvát vlasy (v závěru filmu tedy určitě). Je škoda, že se Castellari neodvázal trochu víc a taky se mi moc nezamlouvalo obsazení. Andrea Giordana určitě není špatný, ale přece jen bych na jeho místě radši viděl někoho profláknutějšího - Nera nebo Gemmu. K Horstu Frankovi nemám výhrad, ale úplně nepatřičně na mě působil Gilbert Roland (kde je William Berger, když je ho třeba?). Castellariho režie, hrátky s kamerou a vizuální stránka vůbec ale zcela jistě patří do té první ligy italských westernů.

To sa Shakespearovi nesnívalo, že Hamlet a Horácio sa dostanú do prestrelky s bandou mexických desperados.

Rozhodně originální nápad. Líbilo se mi, že western zachovával většinu jmen z původní hry nebo volil jména podobná, např. Z Ofélie je Emily a z Hamleta je Johnny Hamilton, ale jinak tu máme ranč Elsenor, Guilda a Rossiho, Clauda atd. Nejvíc cool postava byl pro mě Johnnyho nejlepší kámoš Horace, který se vždycky zjevil v pravou chvíli.(18.08.2018)

Tak nám Vilko Šejkspír napsal námět na western. V témže roce vznikla i adaptace Bizetové Carmen. Zdá se, že klasika ve studiích Cinecittà frčela. Ač L' Uomo, l'orgoglio, la vendetta (1968) dopadla lépe, ani táto adaptace není špatná. Vyjímaje hlavního hrdiny (dřevo), má film slušnou režii, slušné dialogy a bylo znát, že pán kameraman si ze záběry pohrál.
V rámci žánru za 3,5.(29.05.2017)