Prší nám na lásku (1946)

David po zjištění, že Maggi je v jiném stavu, a není to s ním, rozhořčí se, uteče ven, sbalí se do polohy plodu a začne uvažovat jinak. To je Bergman, a to lze nalézt i v jeho dalších již formálně dokonalých raných filmech. Vrátit se ke "starému Bergmanovi", tedy co do časové vzdálenosti, nenapadlo všem mě samotného. Na youtube jsem našel podcast Marka Pocestného, který tyto filmy reflektuje. V první části objasňuje svůj názor na kinematografii obecně, kterou je lépe přeskočit. Kinematografii 21. století (především tu menšinovou) nezná a jeho tvrzení, že zná "ty hlavní věci z Evropy a Ameriky", je neprůkazné. Jeho oblíbení režiséři jsou kromě Bergmana, Buňuel, Fellini, Kurosawa, Tarkovskij a Kubrik - jsou to sice slavná jména, ale nijak nejdou dohromady (na objasnění tu není místo). Filmy podle něj stárnou, rychleji než literatura. To je pravda, stárnou co do hereckých provedení, dialogů a režisérské naivity (ze stejného důvodu stárnou i zbrusu nové filmy). Pokud je myšlenka dostatečně nosná a její obrazové ztvárnění adekvátní, můžeme ostatní nedostatky opominout (včetně filmů němých či v šedém klínu - na Chaplinova Kida se se zalíbením bude dívat každý bez věkového či dobového omezení). Když se autor (konečně) dostane k věci, stuace se rázem mění. Pocestný oprávněně diskvalifikuje Bergmana jako filosofa, ale obdivuje ho jako umělce zobrazujícího život s jeho "manio-depresivními cykly (označuje je sice jako samsarické, bez ohledu na to, že tento termín je obsazen "stěhováním lidské esence - třeba duše - podle karmanového zákona", které se liší frekvencí, amplitudou a nepravidelností. Bezpečně poznává, že Bergman nezná či neuznává jiný dospělý život, než život v páru, a to přes všechna protivenství, která z toho vyplývají. Pocestný to komentuje na příkladu vedlejší role tohoto filmu (Ludde Gentzel, majitel nemovitosti a koček, které neúspěšně zastupují jeho zaniklou rodinu). Nyní přichází na scénu Schoppehauer (mohl by to být i sám Buddha), který ukazuje, kudy z bludného kruhu radostí a strastí.

Poněkud odlišný a dle mého názoru neprávem opomíjený film Ingmara Bergmana je poetickým podobenstvím o věčném boji jednotlivců s byrokratickou, závistivou a utlačující společností, jež ke všemu a na všechny nahlíží jen optikou vidiny materialistického bohatství a vlastního profitu. Snímek se od režisérových pozdějších, dosti těžkých duchovních náloží liší zejména svou lehkostí a optimistickým laděním. Příběh je to doslova dělaný do vánoční atmosféry, jak napoví již vypravěč v úvodním okénku, leč sociální hodnota (v historické paralele k formující se neorealistické metodě) mu přidává na univerzálnosti. Romantická dvojice - napravený kriminálník David a půvabná Maggii - se dají dohromady s nádhernou samozřejmostí a i přes všechny životní strasti se společně brodí sdílenými děsy (nezdařené těhotenství, soud) za vyhlídkami lepších dnů. Zůstávám v radostném přesvědčení, že Prší nám na lásku patří k nejvyzrálejším debutům v dějinách kinematografie.

OprotidebutuprožilBergmansvůj první, přesto skromný kritický úspěch. Povahově a gestem pozitivní filmové dílo o rozhněvanosti mladého zamilovaného páru, který se po krátkém společném setkání a špatné minulosti snaží začlenit donormálního života, který jim avšak klade odpor. Navzdory kvalitního obrazu a hereckých kvalit, je bohužel patrná stylová nesoudržnost. Přesto jakosociální dramao složitosti vztahu a lásky více než uspokojivé.

Bergmanovy rané filmy mám moc rád a tento není výjimkou. Otázkou zůstává, zda není snímek poněkud naivní. Jsou mladí lidé, chudí a bez střechy nad hlavou, kteří se vloupají do chaty, chudáci, nebo sprostí zloději? Je morálně přípustné krást bohatším malé věci, když sám nic nemám? Nejsem si úplně jist, jak bych toto hodnotil v reálném životě. Pravdou také je, že já jsem v životě nikdy nestrádal. Ovšem v tomto Bergmanově snímku to klidně nazvu krásnou naivitou...

Rozporuplné dojmy. Na jednu stranu je to skvěle natočené, celkem dobře zahrané, ke konci mě i začalo zajímat, co všechno se ještě postaví do cesty opravdu velké lásky téhle dvojice a líbilo se mi příjemné ladění snímku a optimismus v závěrečné scéně, ale na tu druhou stranu to celé vypadá jak nějaká naivní romantická komedie, ze které někdo (až tak na jednu scénu) vyřadil všechen humor a nechal jen ten naivní romantický příběh, který mě tak tři čtvrtiny stopáže docela nudil. Rozhodně to není špatné, ale Bergmanův film Loď do Indie, natočený o rok později, mi přišel o dost silnější a vyspělejší a Prší nám na lásku je jenom dobře odvedená práce... 3*