Prosím, nebudit! (1962)

Jsou to slabé 4*, ten konec mi přišel nezvládnutý. Ale jinak je to velmi hravá hříčka, kde najdeme dokonce sci-fi prvky (úvodní cesta raketou včetně Lajky nebo závěrečná honička po Marsu). Líbí se mi jemný humor a hlášky („Člověk si odskočí na Mars, a hned je něco.“,  Můžu vás svézt? -Já spěchám., Sportem ke zdraví, Platím daně a lavička je komunální. apod.) Jinak film je černobílý, ale sny jsou barevné - pracuje s tou barevností potom v závěru, což se ale dá čekat. Jinak je to celé série představ holky, která neví, co chce, cítí se přehlížená, ale zájem o ni má o trochu starší svůdce, postarší šéf květinářství, kde dělá, mladík fotograf, dokonce i na dědka v náklaďáku dojde. Vážný zájem o ni má Pepík ze smíchovské fabriky, ale toho zajímá umělá inteligence (už tehdy!) a obvody a fotbal, ale dívce to přijde přízemní, hledá romantiku a sny a vykloubení z nalinkovaných životů. Což nic proti, kdyby to bylo víc rozvedené. V tom mi právě přijde závěr neodtažený, že se tyto nesrovnalosti nakousnou, ale nedořeší. Třeba ve smyslu: vztahy mezi muži a ženami jsou o tom, že každý by měl druhému umět vyjít trochu vstříc, nebo že ženy jsou zvláštní a samy nevědí, co chtějí. Tady je to spíše o tom, že holka ode všeho uteče. Líbí se mi skvělá temná píseň v úvodní části filmu, někdy až psychedelické momenty, převleky Lubomíra Lipského jakožto čtyřčat, zobrazení Prahy té doby, žárlivá scéna u Berounky v chatě, kde je naprosto skvělá kamera, honička po schodech zahrad pod Hradem. Ta část honičky na Marsu mne moc nevzala - ne kvůli kulisám, ale chybí tomu už ten vtip. Hlaváčová se zde snaží, ale její neustálé kulení očí tady nemá tu razanci jako třeba u Amelie z Montmartru, navíc v Kam čert nemůže mi přišla přirozenější.

Filmová revue předznamenávající jen o málo mladší, zato o hodně zralejší filmové muzikály Ladislava Rychmana, z nichž připomene především Dámu na kolejích – a to nejen svou snovou linkou (která vlastně – v obou případech – ospravedlňuje barvitou výtvarnou či výtvarně divadelní stylizaci), ale i přinejmenším příbuzně nahlíženou ústřední hrdinkou. Protože je Helena mladší než Marie, žije pochopitelně jinak a vyrovnává se s jinými životními danostmi, přesto však mají tolik společného, že se až zdá, že pozdější hrdinka – řidička tramvaje – z květinářky vyrostla. Jako ona se v životní krizi utíká do snu, v němž svou hledanou alternativu spojuje s hrátkami s módou a muži. Jana Hlaváčová (zde) nevládne tak bohatou výrazovou škálou jako Jiřina Bohdalová v Dámě, variuje vlastně jen jednu polohu rozpustilé dívky, kterou mnohem živěji a odstíněněji zahrála již v Podskalského komedii Kam čert nemůže a především ve Vávrově skvělém Nočním hostu. V Machově filmovém varieté ji v jakémkoliv prohloubení brání její sebeobranný nástroj – sen: v kostýmech, které si obléká, i za maskami, které si nasazuje, je pořád táž. – A dlužno dodat: stále půvabná. To ovšem nelze říct ani o Lipském ani o Brabci, ba ani o Adamovičovi, jenž ve srovnání se svou starší rolí ve Valčíku pro milión téhož režiséra působí až amatérsky.

Film je sice nudný (proto se taky nereprízuje), zato je velmi pohodový. Nápad zobrazovat realitu černobíle a představy barevně je rozhodně dobrý (navíc se ušetřilo za barevný film, který byl v té době o dost dražší než černobílý). Příběh se odehrává během pracovní soboty a mladá květinářka Helena (Jana Hlaváčová) se v něm rozhoduje, kterému muži dá přednost, co si počít se svým životem, a bloumá ve svých myšlenkách a představách. Tomu odpovídá pomalé tempo. Žádné obvyklé honění plánu pětiletky nebo vyšetřování vraždy. Politika je zmíněna jen dvakrát, okrajově. Film je vlastně o tom, v čem byl socialistický člověk svobodný - Helena si může vybrat, jak po práci naloží s volným časem, může si vybrat partnera... No a představy jí nemůže zakázat nikdo a nikde. Jen ji napomene příslušník SNB, aby se kvůli snění nezastavovala na křižovatce uprostřed provozu. Helena je o to svobodnější, že rodiče, u kterých bydlí, na víkend odjeli. Vladimíru Brabcovi sedla role sympatického sukničkáře, krásná Milena Dvorská v malé roli je v nejlepším věku. Vtipných momentů se pár najde, třeba když HELENA říká svému klukovi Pepovi: „Neříkej mi HELE!“

Autory jsem pochopil, proto ta jedna hvězdička. Jinak je to ale absolutně nezajímavý film, hudební moc není, i když v něm pár písní zaznělo, smát se není čemu. Prostě mladá květinářka je obletovaná muži, Pepík se jí nezdá moc dobrý, a tak koketuje s jakýmsi ženatým asistentem na filozofii (mladý Vladimír Brabec), její vedoucí se jí moc nelíbí od začátku, pak tu jsou ještě dva nenápadní floutci, ale trvá jí vlastně celé sobotní odpoledne, než pochopí, že jen Pepík je ten pravý, přestože to začalo tím, že jí donutil jít na kopanou. Ne, komická role Hlaváčové opravdu nesedí, Vojta jako starý řidič je trapný, ještě že se tam mihl náš rodinný známý dr. Jan Pixa.

Hm, takoví frajeři, co to tak perfektně umějí se ženskýma, se za celou lidskou historii vyskytli jen dva: Adamovič a můj kolega z práce. Adamovič pozval svou dívku na výstavu polovodičů a na fotbalový zápas, kolega zase dal své přítelkyni k vánocům žehlicí prkno. A ona se s ním nerozešla, jsou spolu doteď!