Příběh lásky a cti (1977)

Filmová rekonstrukce lidského vztahu mezi Světlou a Nerudou vyčerpává beze zbytku pramennou matérii, která je k dispozici. V žádném případě nešlo o nevinné přátelství; smysly a city obou protagonistů byly na pochodu. Tento vztah měl ale i svůj lidský obsah a nepostrádal schopnost domýšlet věci v celospolečenských souvislostech. Není náhodou, že autorem scénáře byl jeden z reprezentativních zjevů československé kultury třetí a čtvrté čtvrtiny minulého století Jiří Šotola; logicky na něj výpravou (Karel Lier)  i svou jedinečnou režií navázal národní umělec prof. Otakar Vávra. Neméně silné je i herecké obsazení, jemuž vévodí vynikající slovenská herečka Božidara Turzonovová a Jiří Bartoška beze zbytku postihující bojovné, ale také až překvapivé Nerudovo bohémství. Velmi dobře je doplňují Jiří Pleskot (Mužák), Oldřich Vízner (mladičký Arbes), Jiří Adamíra (Podlipský) a Consuela Morávková (Podlipská). Přímé střetnutí s dobovou veřejností by vyvolalo skandál i během První republiky, natož v zatuchlém vyznívajícím biedermaieru počátku šedesátých let 19. století. Romantický náboj toho všeho je právě tak nepopiratelný jako střízlivý ženský rozum zvažující jak budoucí krátkodechost vztahu (KS byla o 4 roky starší), tak vztah a pocit povinnosti vůči národu, který se nacházel na počátku svého všestranného vzestupu. Konec vztahu je vlastně otevřený: poslední dopis Světlé Neruda nikdy nečetl aniž se o tom spisovatelka během svého života dozvěděla. Svůj dluh vůči Světlé splatil. A jako spisovatelku ji nikdy nepřestal ctít. Vztah měl ještě vyznění: r. 1910 se objevil onen poslední dopis Světlé prostřednictvím Marie Němečkové, která ovšem měla smůlu: bylo jí co jednat se ženou jako meč Eliškou Krásnohorskou-Alžbětou Pechovou. Setkání mělo krátký a velmi dynamický průběh. Příběh je nesporně dalším z mimořádných Vávrových děl.

Tak tohle se myslí, když se řekne, že se někdo narodil do špatné doby. Pravda, doba jim nepřála, ale asi žádný manžel by si nepřál, aby byl de facto veřejně podváděn. A muž Karoliny Světlé, ať už k tomu měl jakékoli důvody, se zachoval více než slušně. Ti dva ale neměli šanci. A důvody mu K. Světlá řekla několikrát. Ty by obstály u mnohých žen i dnes. Otakar Vávra historické filmy uměl. A docela by mě zajímalo, kolik je toho pravdy na zobrazeném přístupu k vlastenectví, protože řada vyřčeného a odehrávajícího se jsou pozoruhodná fakta. Jak kostýmy, dekorace, tak herecké výkony byly perfektní, ale podobná milostná vzplanutí mě nepřijdou tak zajímavá, aby o nich musely vznikat celé filmy. Vždyť každý někdy potkal neopětovanou, nešťastnou lásku.

To není hodnotný životopisný snímek vhodný k doplnění znalostí o životě známého básníka, spíše jakási pohozená školní aktovka plná milostných psaníček filosofujících o tom, jak je nevěra morální. Režisér se snaží napjatou atmosféru zkrachovalého manželství naředit roztržitou služkou. Vedle podprahového programování diváků, že nevěra je fajn, nám film z období vrcholící normalizace od začátku nabízí horlivou propagaci „nekrásnějších křesťanských svátků“. Vánoční klábosení: „Jan Neruda byl u Knoblochů i o Štědrém večeru roku 1861.“ „Já s vámi nesouhlasím, ale je Štědrý večer.“ „Kvůli tomu jsem odešel od stromečku?“ „Těšíte se na půlnoční?“ „Kdo by se netěšil.“, s dojetím v hlase odpoví babička. „Tys měl pacienta na Štědrý večer?“ „Přeju veselé Vánoce.“ „Příjemné svátky vinšuju.“
„Počkejte, je Štědrý večer. Nenecháme vás přece odejít jen tak.“ „Tak ještě jednou. Příjemné svátky.“ „Přeju pěkné Vánoce.“ „Těším se na tu kaši už od minulých Vánoc.“ „Ten první dopis je už od minulých Vánoc.“ Ani na „nejdůležitější křesťanské svátky“ normalizační filmaři nezapomněli: „Za čtrnáct dní už budou Velikonoce.“ „Povězte mi něco, ať mám o čem přemýšlet o Velikonocích.“ Rovněž vesmírná propaganda nebyla opomenuta: „Můžou za to lidé. Živá ozdoba této planety.“  Další povedené hlášky: „Jako novináře si ho všichni vážili.“ „Demokrat, který měl za sebou osm let v rakouských kriminálech.“ Film o nevěře musí být patřičně oplzlý: „Slečna je ještě panna, že?“ Z hromady nic neříkajících frází: „Pochop, že máš taky právo na život.“ Zednářská symbolika: 7:24 – vánoční stromeček; 12:59 – snář; 46:42 – 2 x svatozář + růženec, 46:44 – svatozář v detailu; 13:34; 51:22 – symbolika v architektuře: slunce a nebeská klenba.

Škoda, že je to tak strašně poplatné době vzniku. Obsazení perfektní, výprava také. Ale zjevně úkol znělNerudaklaďas a zbytek na něm musí oči nechat. Podle toho co vím,Johanna Nepomucena Mužáková(alias Karolína Světlá) nikdy vztah s Nerudou neměla. ZJUDr. Karla MattušeaVáclava Svatopluka Šulcejsou vyvrhelové a zákeřní úplatkáři a vyděrači. Opak je pravdou.  Oba byli vlastenci a o české uvědomění se velmi zasloužili.  Je mi líto, že je to taková komunistická agitka a strašně promrhaný potenciál.

Tu a tam bylo velmi užitečné nechat Vávru se věnovat velkému tématu z našich kulturních dějin. Pečlivostí sobě vlastní nechal rozvinout mnoho profesí, skvělou výpravu, kostýmy, dal příležitost zralým hereckým výkonům. A jako marionetář vzkřísil jeden z nejdůležitějších mýtů české literatury 2. poloviny 19. století. Samozřejmě povaha skutečnosti, že se celá ta láska meziSvětlouaNerudoudochovala jen ve fragmentech a opisech, dala příležitost vzniknout celé řadě interpretací a ohýbání, v každé době vznikl nový názor a spor o to, co se mezi těmi velkými literáty vlastně stalo, kdy přesně a jak to ovlivnilo jejich tvorbu (a život). A Vávra se nebojí ničeho, smysluplně využívá i tu marginální skutečnost, že poslední dopis Světlé už Neruda nikdy nečetl a zároveň, že Světlá uchovala sobě na památku popel z dopisů, které obětovala manželství s Mužákem.