Předměstí (1933)

Jak napsal roku 1915 Nikolaj Berďajev: „Rusko ještě stále zůstává zcela transcendentním, jakýmsi cizorodým Orientem, který jednou přitahuje svým tajemstvím, jindy odpuzuje svým barbarstvím.“

Předměstí sleduje několik obyvatel nejmenovaného městečka, kteří se zapojují do dějin nejdříve účastí na stávce proti majitelům továrny, pak bojují ve válce a nakonec přichází revoluce. Kromě německého souseda, který musí kvůli národnosti odejít, se tu objeví i německý voják, do kterého se zamiluje ruská dívka (Elena Kuzmina). Přes nepochybné kvality kamery mě však film příliš neoslovil.(14.11.2024)

Vynikající dílo dnes prakticky neznámého ruského režiséra si zachovává mnohé z němého filmu, ale současně pohlíží do budoucnosti. Co uchvátí nejvíce? Barnetův civilismus, schopnost vnímat umělecky každodennost, pracovat s detailem je jedinečná. Místy jako bychom byli konfrontováni s moderním časosběrným dokumentem. A co je snad ještě více zvýraznění hodné? Film graduje nejen válečnými scénami, ale také skvěle vystavěným závěrem. Syrovost pohledu na carské Rusko, v době natáčení filmu stále živá a intenzívně prožívaná vzpomínka na carská léta, je dnes vnímatelná historicky. Tehdejší pamětnictví bylo poučené a stále přetrvávala řada stavebních památek i slumů předlistopadové doby. Na kinematografii hraného filmu je snad nejkrásnější to, že má stále čím překvapit. Tentokrát významným, světově proslulým Rusem. A jeho jistě nesmrtelným dílem.(11.02.2015)

Film rozkročený mezi 20. lety a stalinismem, budeme-li jej chápat jako návrat sovětské kinematografie do vod konvenčně vystavěných filmů. "Předměstí" si z avantgardy předcházejícího desetiletí ponechává místy svižný a originální střih, paralelní montáž a ochotu experimentovat. Ve dvou věcech je však zásadně odlišný. První, méně důležitá: Barnetův humor a odlehčenost, kterou se nebojí postavit do kontrastu s vážnými či politicky seriózními sděleními. Druhá, zásadní: filmy Ejzenštejna a spol. postavily abstraktní dějinné procesy a neosobní struktury historických událostí na místo hlavních postav a za motivace těchto "postav" prohlásily jejich vlastní logiku - vnitřní logiku dějinných změn (pochopitelně z hlediska marx-leninské teorie). U Barneta tomu tak již není - ten je již klasický - sledujeme tedy osudy lidských jedinců, a to pouze na pozadí dějinných událostí. Stalinismus a jeho "realismus" si tak v letech třicátých podá ruku s klasickým Hollywoodem, jen jejich ideologická stanoviska se budou lišit.(10.02.2015)

Mé znalosti nestačí na to, abych posoudil Rivettovo zvážení Borise Barněta jako největšího ruského filmaře po Ejzenštejnovi - vím jen, že je mi takový výrok sympatický a že mě Barnět oslovuje dokonce víc než slavný Sergej nebo třeba Pudovkin. Jeho šči, od srdce kuchtěné z realismu, impresionismu, pokleslého romantismu, žánru, muzikálu, satiry, slapsticku a ideologie, i dnes, v době pokročile postmoderní, působí mimoběžně. "Předměstí", mistrovské zhanobení militarismu, nacionalismu a kapitalismu tvoří dvě části : první, předválečnou, koření výstřední humor, v druhé naopak syrové obrazy války představují skromnější protějšek ejzenštejnovského patosu.(25.12.2014)