Posledná bosorka (1957)

...Boží vůle? Lidská hloupost, zloba... Začátek mi připomínal spíš nějakou rozvernou pohádku. Následující minuty ale vše drasticky změní. Příběh o malíři, rybářce a obrazu Julie kterej snad nemůže mít šťastný konec. V závěru však přichází „zázrak" a šťastnej konec je na světě. Kupodivu mi celkem sedly i písničky které zde zazněly. Pěkné kostýmy sem tam nějakej humor. V mých očích si Poslední bosorka 4hvězdy zaslouží...Můj obraz je památka na ženu kterou umučili křesťané...

S trochou nadsázky bych to popsal jako takovou kombinaci historické studentské komedie a Kladiva na čarodějnice. Toto propojení bohužel působilo poněkud nekonzistentně. Myslím, že výsledek by byl lepší, kdyby se film zaměřil na tu vážnější polohu, ve které podle mě funguje mnohem lépe. Aspoň ten konec to chtělo udělat trochu realističtěji...

Snímek o honu na čarodějnice je zřejmým odrazem své doby – temných padesátých let 20. století –, a proto nepřekvapí silná kritika sociální nespravedlnosti a dogmatické náboženské víry. V mnohém jakoby vycházela z atmosféry snímku Otakara Vávry „Jan Hus“ (1954). Přesto však nelze opomenout, že se jedná o řemeslně kvalitní film. Vizuální styl, který mistrně kombinuje realistické a expresionistické prvky, možná slovenští tvůrci čerpali právě z Vávrovy husitské trilogie, neboť si stojí na srovnatelné výši. Na druhou stranu je možné, že i Otakar Vávra mohl později čerpat inspiraci z tohoto snímku při tvorbě svého vysoce ceněného filmu „Kladivo na čarodějnice“ (1969). Tak se vlastně všechny tyto filmy překvapivě a příjemně doplňují, čímž vytvářejí jedinečný umělecký dialog. Herecké výkony stojí mimo jakoukoli kritiku. Jsou to výkony, z nichž by si dnešní „rádoby herci“ měli vzít příklad. Kromě herecké bravury byly postavy pozvednuty také vizuální stránkou, která hranice mezi postavami vykresluje nenásilně, ale výstižně. Milou a plachtou dívku lze poznat na první pohled oproti nafrněné a bezskrupulózní potvoře. Na precizních maskách a kostýmech si tvůrci opravdu dali záležet. Olga Zöllnerová svou roli Júlie pojala téměř pohádkově, což se dá snadno porovnat s jakoukoliv princeznou z filmových pohádek právě z padesátých let. Mikuláš Huba v roli malíře svou charakteristikou a postoji zase hodně připomíná postavu Jana Husa z Vávrova filmu, což jen podtrhuje hloubku propojení témat i hereckých interpretací. Buď, jak buď, tento film je pokladem slovenské kinematografie, na který má být patřičně hrdá. Nabízí vše. Od kritické agitace přes jemný humor až po romantickou linku, a pokud jde o onen nádech pohádkovosti, patří mezi ty snímky, které jsou jednoduše nepřekonatelné. Obsahem, výpravou i hereckými výkony.

„Na rozkaz drevo narúbeš, ale obraz na rozkaz nenamaľuješ...“Pěkná to barevná historická romance z dávných časů, líbila se mi. Nečekal jsem navzdory žánrovému zařazení tradiční historické drama a jestli mě něco překvapilo, tak že od okamžiku malování prvního obrazu Júlie miPosledná bosorkasvými motivy připadala v nejedné scéně jako film se slušným náběhem k horroru (v té původní romantické podobě) a silně evokovala jak temné příběhy o čarodějnictví, tak „malířské“ horrory typuPodobizna, i jistou tajuplnost si v pár scénách s atmosférou dokázala zachovat... ač se později děj obrátí úplně jiným směrem a cokoliv temného časem zahladí, minimálně u malovaného obrazu děsivého mučení, jeho popisu s příběhem matky hlavní hrdinky či u varhanní hudby v napínavou chvíli mě dost mrazilo. Tenhle film však v malebných padesátkových barvách ukáže více tváří a jindy mi naopak příjemně lichotil lidově muzikálovými popěvky studentů a jejich humoru v času tráveném s malířem, bavil mě chvilkovým skoro-parodováním filozofické diskuze (třeba s hláškou o tom, zda je Boží zákon nakonec také nedokonalý, když Bůh coby jeho tvůrce ho může porušit). Na dobu vzniku mě překvapilo i vyznění závěru, který s vyústěním (ač pravda, hodně doslovně) předkládá hned dvě možná vnímání události nazvané zázrakem, fantaskní i realistické. Klasické provedení starého mělo pro mě vPoslední bosorcesvé kouzlo, stejně jako mladá Oľga Zöllnerová v titulní postavě.[80%]

Výborne natočený príbeh obrazu svätej Juliany, ktorý má oslavou krásy ale do cesty sa mu postaví pýcha a nenávisť. Výborné herecké výkony klasickej československej hereckej školy. Skvelý Karol Machata, Jozef Króner. Z dnešného pohľadu je film postihnutý poetickým jazykom a až rozprávkovou atmosférou, takže ňou pripomína Princeznú so zlatou hviezdou na čele. Samozrejme s náležitou dramatickosťou.