Plechový panáček (1988)

Animovaný film s tím nejspíše nejděsivějším miminem v historii a zároveň hezkým poselstvím o tom, že ne každá hračka je úplně spokojena s tím, jak je s ní zacházeno. Zvlášť když je jejím nebohým úkolem být zdrojem potěšení pro dítě, které si jí ještě nedokáže vážit. Jeden z těch kraťasů, který obsahuje důležité ponaučení pro svou primární cílovku.

Kdybych měl být subjektivní, dám jenom jednu hvězdu. Ale musím ocenit, že tento minifilm začal 3D počítačovou animaci která je pro nás dnes již samozřejností a stále svou kvalitou roste nahoru. To je sice velký přínos, ale zde je ta animace hrozná. To batole jakoby pocházelo z nějakého horroru. Děj mi připadal spíš agresivní a cynický, než vtipný. Přitom v budoucnu dokázal vždy Pixar ve svých animácích zaručeně zahřát po duši. Tady se to ještě vůbec nepovedlo.

Cesta k Toy Story byla dlážděna všelijakými nápady – tenhle s miminem coby hororovým monstrem, s vyděšenými hračkami a plechovým hrdinou, kterého nejdřív zrazuje jeho vlastní hlučná konstrukce a potom zase batolecí sklon nadchnout se pro krabici víc než pro obsah, ten se vážně vyvedl, i přes lehce rozbředlou pointu. K technické kvalitě animace – jak pravil tuším Dizzy Gillespie, když máš co zahrát, zahraješ to i na srolovaný koberec, aneb jedna dobře dotažená myšlenka je nad tisíc dokonalých renderovacích softwarů.

Pokud jsem tvrdil, že ve filmečku "Sen o klaunovi" se objevují motivy, které byly pro Pixar důležité, v případě snímku "Plechový panáček" to platí dvojnásob. Samozřejmě, že proto, že při prvním pohledu se nabízí srovnání s "Příběhem hraček". Samozřejmě, v hlavní roli vystupuje hračka, ale je to i v tom, jaký je zde na hračky pohled. John Lasseter k nim musí mít velmi speciální vztah a jsem si jistý, že je jeden z těch lidí, co na svoje hračky nezapomene. Asi budu také jeden z nich. Svého plyšového medvěda mám pořád v posteli a hračky nevyhazuji, to za mě musí udělat někdo jiný, a to i když jsou skutečně velmi rozbité. Líbí se mi pak, jak je na hračky nahlíženo i ve snímku "Plechový panáček". Dětskou optikou. Hračky jsou ty, co nám mají dělat radost, ale i ony mají strach. Stejně tak jsou smutné, když si s nimi nechceme hrát. Tohle všechno je součástí kraťasu "Plechový panáček", který navíc má i hororovou sekvenci, která skutečně může vyvolat mrazení, hlavně asi u dětí.
Za hororovost může i skutečnost, jak je vyrenderované dítě. Není to nic moc, vypadá strašně uměle, jako panenka, což jen dokazuje, že lidská postava je přece jen na animování velmi komplikovaná. Na druhou stranu, tohle jsou pořád začátky 3D animace (chybí stíny, tvary jsou zjednodušené) a tak se musí ocenit, že se do tak komplikované postavy, jako je ta batolecí, tvůrci pustili. Co ovšem hraje prim, to je opět příběh. A hračky. Jediný pohled hraček, uhnutí očima, to ve vás vyvolá emoce, které se nemusí povést ani celovečernímu filmu, který se označuje za drama. Pro animaci další krok kupředu, stejně tak i pro animované snímky s příběhem.

Trochu děsivé, a trochu odporné. Jenže to má perfektní kouzlo, i když by to mohlo přijít mnoho lidem nekoukatelné. Pixarovské "kraťasy" pokaždé v krátkém, vtipném příběhu dokážou podat i jistou myšlenku, nebo narážku, případně ponaučení, které z toho dělá něco naprosto jedinečného ve svém oboru. Tenhle příběh speciálně je velmi specifický pro Pixar, a je můj oblíbený.