Písničkář (1932)

Buditelská protirakouská agitka.1) Buditelský (o dvacet let později by to byl budovatelský) film si napsal 51letý Karel Hašler (scénář, hudba, písničky, zpěvák, herec, jindy též spisovatel, scénárista a režisér).

2) Působivé songy v neméně působivém Hašlerově podání dokumentují písničkářskou tradici v Čechách.

3) Hašler, jak je patrno, nebyl valný herec ani interpret. Psal však překrásné písně, jejichž texty souzněly s národním cítěním doby a jejichž chytlavé melodie si, cucajíce hašlerky, pobrukujeme i dnes.

4) Volání zoufalého národa, který vidí sám sebe jako oběť dějin, přináší snad nejznámější song:Ta naše písnička česká / ta je tak hezká tak hezká / tak jako na louce kytička / vyrostla ta naše písnička / Až se ta písnička ztratí / pak už nic nebudem mít / Jestli nám zahyne, všechno s ní pomine / potom už nebudem žít.5) A stejně to moc dobře nedopadne:Zítra večer budou všichni schytáni.

„Agitka, která si v ničem nezadá s podobně ‚pravdivými‘ komunistickými filmy z padesátých let.“
 Během nacistické okupace Československa přijal Svatopluk Innemann spolu se svou manželkou Zdenou Kavkovou německé státní občanství.Kolaborace: Jeho manželka Zdena Kavková byla aktivní jako placená konfidentka gestapa a autorka propagandistických článků.

Těžko hodnotit dnešníma očima. Zvukový film byl v té době opravdu v plenkách, tak jsou pochopitelné ty naivní teatrální herecké výkony. Pro tehdejší díváky to musel být opravdu majstrštyk, protože Československo bylo v pubertálním věku a tady se opravdu velmi tlačilo na vlasteneckou notečku. Co ale přežilo, tak jsou písničky Karla Hašlera. V tomto filmu je můžete vidět i slyšet v podání samotného autora. A to není málo...

Fascinující. Je to zábavná změť klišé a vlasteneckých frází – tuhle Vltava, támhle legionář, tady keťasové, tři sta let jsme trpěli a tatík Žižka se na nás dívá... Je to schematické, špatně zahrané, sentimentální a místy směšné. Zároveň si to docela zajímavě hraje třeba se střihem a samozřejmě s hudbou. Ovšem nejpozoruhodnější je pro mě mezi tím vším Hašlerovo monstrózní sebevědomí.

Hašlerův velkolepý pomník sebe sama. Náladotvorná atmosféra měla nepochybně svůj smysl na počátku třicátých let, dnes z toho všeho zbyla jen nesnesitelně patetická rekapitulace hroutící se monarchie, v každém záběru proklamovaný vlastenecký zájem "o věc" a do hry vtělený Hašler s širákem na stranu a kytarou v ruce.