Pěkně blbě (2017)

Veľmi milá a znamenite príjemná žánrovka, ktorá v rámci svojho prirodzeného vplyvu vie lahodiť citom a zároveň aj jemne pobaviť. Aj keď mi kostrou daného príbehu už od podstaty nejde úplne po chuti, dokázala si ma získať svojím charakterom, a to najmä prostredníctvom ich presvedčivej chémie, či zámeru. Filmy hrajúce za každú cenu na city vďaka zneužívaniu rôznych závažných chorôb absolútne nemusím, no tento jednoznačne nie je jedným z nich, i keď tak na prvý pohľad pôsobí. Do poslednej chvíle som si hovoril, že tomu nemám kvôli čomu dať vyššie hodnotenie než priemerné, kým vo mne celkový efekt ešte na moment po skončení nezanechal nejaký účinok.

Bylo by pošetilé myslet si, že žánr romantické komedie už dávno vyčerpal svůj arzenál překvapení a ustrnul v bezpečném oparu předvídatelných schémat, dostává v tomto snímku Michaela Showaltera nečekaně osvěžující trhliny. Pěkně blbě totiž není jen další variací na střet kultur nebo milostné peripetie moderní doby; je to především fascinující a emocionálně odzbrojující studie o tom, jak se banální začátek jednoho vztahu může pod tlakem mezních okolností proměnit v hlubokou sondu do lidské sounáležitosti. Sledujeme Kumaila a Emily, jejichž úvodní slovní přestřelky a vzájemná chemie slibují klasickou žánrovou jízdu, aby nás scénář v polovině cesty nekompromisně vytrhl z komfortní zóny a vrhl do zcela jiného narativního prostoru.. Právě tento radikální žánrový úhyb, kdy se z lehkonohé romance stává intenzivní nemocniční drama o čekání na zázrak, tvoří ten pověstný motor, který filmu dodává nevídané otáčky. Je vskutku šokující sledovat, s jakou jistotou tvůrci opouštějí vyšlapané cesty a začínají budovat vztah tam, kde by ho jiní vzdali – v tichu nemocničních chodeb a v nucené interakci s rodiči partnerky, která je v kómatu. Kumail Nanjiani zde v roli vnitřně nejistého glosátora vlastního osudu dokazuje, že mu poloha civilního hrdiny sedí mnohem lépe než masky komediálních figurek. Jeho postava není jen nositelem vtipu, ale hmatatelně lidskou figurou, jejíž počáteční nerozhodnost je jen obranným valem proti očekáváním tradicí svázané rodiny.. Skvěle mu sekundují Holly Hunter a Ray Romano, kteří do příběhu vnášejí přesně tu dávku unavené autenticity a neurotického šarmu, jež z jejich společných scén s Kumailem dělá skutečný herecký koncert. Právě dynamika mezi „nápadníkem“ a rodiči, postavená na sdíleném strachu a absurdních situacích, které život v krizi přináší, zvedá snímek vysoko nad průměr běžné produkce. Je osvěžující sledovat, jak se scénář nebojí rýpat do otázky, zda je v životě důležitější lojalita k vlastním kořenům, nebo odvaha přijmout zodpovědnost za city k někomu, kdo s vámi v danou chvíli nemůže ani promluvit.. I když se snímek ve své druhé polovině pohybuje na velmi tenkém ledě mezi tragédií a humorem, režijní vedení je natolik jisté, že k oné vytoužené katarzi nechybí vůbec nic. Absence falešného patosu a důraz na drobná gesta dodávají vyprávění organickou lehkost, která v mých očích funguje mnohem přesvědčivěji než u mnoha ambicióznějších kolegů. Pěkně blbě tak nakonec zůstává neobyčejně inteligentní a osvěžující podívanou, která potvrzuje, že ty nejzásadnější bitvy svádíme v tichu vlastního svědomí a že skutečná blízkost se rodí v momentech, které jsme si vůbec nenaplánovali. Pro mě osobně jde o velmi silnou, nadprůměrnou záležitost, která svou dravostí a upřímností převyšuje většinu konkurence a zanechává v člověku pocit, že tohle byla přesně ta cesta, kterou stálo za to absolvovat.75%

Jestli tohle byla komedie, tak asi nemám smysl pro humor. Hlavní hrdina mě nijak neokouzlil a představitelka jeho dívky už vůbec ne. Líbila se mi jen Holly Hunter, je to dobrá herečka a vypadala bezvadně, mnohem líp než Zoe Kazan. Film, který mě nedojal, nerozesmál, nepobavil a na který hned zapomenu.

Na to, že je film tagnutý jako romantická komedie, tak umí diváka hezky vyvádět z komfortní zóny očekávané šablony. Protože k té má The Big Sick až překvapivě daleko. Romantika tu moc nefunguje, humor nehumor je tu tak podivný, ale přesto je tam z reálného života něčeho daleko více než je u běžné americké romantické komedie běžné. Film umí velmi dobře vystihnout nedokonalost mezilidských vztahů a ještě si dloubnout do multikulturních rozdílů. O to víc mě překvapilo, že je film, minimálně z části, autobiografie a herecký představitel hraje sebe sama. Což ale nakonec dokonale odpovídá na otázku, proč je ten film v rámci žánru tak jiný.

Film sa bleskovo rozbehne a predstaví ústrednú dvojicu, ktorá raketovo po prvej zoznamovačke skončí v posteli. Už tu je boľačka diela, lebo mňa vôbec nepresvedčili, že by sa k sebe hodili aj keď chceli tento prvý sex, teda hlavne ona, hodiť za hlavu a sústrediť sa na všetko iné len nie na partnerský vzťah. A nebolo tomu tak ani keď príbeh odsýpal ďalej, keď nastáva zlom po 5 mesiacoch chodenia... žiadna iskra, nič. Potom prichádza istá dramatizácia, ale je vyvažovaná kvázi humorom s budúcimi svokrovcami resp. s etudami z Kumailovej rodiny na tému "Náhodná okoloidúca, ktorú prizve tvoja mama na večeru, bude tvoja manželka" a problém je, že niekto nepozeral na hodinky v strižni. Je to nechutne prepálené a chýba tomu vtip, rozosmialo ma jedine úprimné vyznanie nevery Terryho. Neviem či ma mali rozosmiať vystúpenia standup komikov, ktorí vlastne vôbec nie sú vtipní. Po uzavretí dramatického oblúka je happyend odďaľovaný čo to ide a ja nechápem prečo, dočkáme sa ďalších zbytočne nafúknutých scén. Na hercov sa príjemne pozerá, ale kameň úrazu vidím v Kumailovi, ktorý je ženatý a hrá v príbehu samého seba. Akosi to neladilo so Zoe Kazan, jeho filmovou osudovou ženou, čiže sa plus mínus opakujem. Zoe však hrala veľmi dobre a dopomáha k druhej hviezde.