Past (1962)

Tešigaharov debut môže koncepčne vyznievať ako obvyklý nadmerne ambiciózny a nekoncentrovaný film debutanta - strieda polohy sociálno-realistickej drámy, ghost story a detektívky. Prechody medzi jednotlivými polohami sú však zvládnuté bravúrne. "Zemitý" úvod filmu ukotvuje postavy v sociálnom kontexte, bez ktorého by duchárska časť mohla pôsobiť ako čistá abstrakcia. Film napriek zdanlivo nezlučiteľným žánrovým východiskám nepôsobí ako ostentatívna demonštrácia režisérskych zručností. Celistvosť filmu je podporená aj formálnym pojatím, ktoré s výnimkou dych berúceho momentu prvého "vzkriesenia" nediferencuje medzi živými a duchmi. (4.5/5)

Předem přiznávám, že jsem nepochopil závěr, respektive jeho symboliku, protože význam postavy malého kluka jsem nedokázal za celou dobu pochopit a věřím, že smysl má a že je to spíš moje chyba, že jsem buď něco přehlédl, nebo je to něco natolik japonského, že tomu moc nerozumí. Věřím ale, že to bude jednodušší než se zdá, ale nechám to teď být. Jinak se mi to totiž líbilo, až na pár zbytečně vleklých scén a lehkou nesourodost žánrů protože se to snaží míchat dohromady všechno možné, včetně krimi, fantasy, komedie a sociálního dramatu a místy to není ani jedno, jen takový podivný patvar. Natočené je to solidně, vedené je to velice zajímavě, má to dobrý nápad a umí to s ním pracovat (a s využitím duchů obzvlášť, vlastně přesně takové jejich využití mám ve filmech nejradši, žádné efekty, prostě ti stejní lidé, jen je nikdo nevidí a neslyší, ale jinak jsou pořád na scéně) a celkově mě režijní styl Hirošiho Tešighary docela bavil a dost mě navnadil i na jeho další film co od něj mám v plánu, na Písečnou ženu. Asi to dám už příští týden, když to má být ještě lepší, protože už tohle má něco do sebe, jen to chtělo doladit. A možná i něco jasněji vysvětlit... Slabé 4*

Ach, skalní milovníci artových filmů mě asi ukamenují, ale... škoda, že se Tešigahara s takovým námětem nevydal směrem černohumorné komedie a že nedodal tak osobitému příběhu pořádný závěr s uzemňující pointou. Na tohle originální téma nebožtíků, kteří po svém úmrtí nadále přežívají ve světě ve formě duchů, můžou pozorovat dění kolem sebe, ale ostatní je nevidí a sami nemůžou do života živých nijak zasahovat, jsem už viděl poměrně vydařenou francouzskou komediiŘidič a fantom(1996). Samotné téma naštěstí není (alespoň pro mě) obehrané natolik, abych se bránil jakémukoliv dalšímu snímku s tímto fantasy prvkem. Zvláště když jde o zcela rozdílné prostředí, zápletku, postavy, situace, dobu, dokonce přímo i jinou kulturu. Nicméně zde leží menší kámen úrazu. Příběh o zmrtvýchpovstalých nebožtících, kteří sledují napínavé dění po své smrti a kde se posmrtně setkává v jedném starém domě rovnou celá skupina zavražděných obětí jednoho kriminálního případu, jsem určitě bral jako originální a zajímavý, ale brát ho po celý čas v naprosto smrtelně vážné rovině jsem narozdíl od duchovně silně založených tvůrců nedokázal. Z výrazné části to určitě zachraňovalo dobře budovaná napínavá atmosféra, stejně jako nenásilná filosofická zamýšlení nad nespravedlností či existencí života. To všechno by mohlo být fajn, kdyby tomu ve vybraných scénách (pro našince většinou komických už z podstaty) nescházel humor či alespoň nadhled a kdyby se Tešigahara z času na čas nezačal rozplývat nad dlouhými poloprázdnými záběry, jež tento napínavý a originální příběh neskutečně natahují. Ačkoliv jsem doufal spočátku ve vyšší hodnocení a považuji tento film za hodný zapamatování, asi nejsem kompatibilní s japonskou kulturou a nedokážu dátPastivíc než silné 3 hvězdičky. [65%]

Netradiční rozvržení dramatické struktury související s mísením různých žánrů: poměrně dlouhá expozice přibližující sociální a společenské podmínky chudých horníků je nečekaně ukončena scénou vraždy, která současně přemosťuje film do žánru thrilleru; posmrtný život hlavního hrdiny otevírá žánr mysteriózního (takřka až fantasy) filmu; střet mezi světem živých a světem mrtvých naznačuje rovněž komediální potenciál některých situací; společně s rozkrýváním vzájemných vztahů dvou znepřátelených odborů a těžební firmy, která proti sobě prostřednictvím najatého vraha oba odbory a jejich představitele poštvává, je rozvíjeno thrillerové a kriminální téma rozehrané prostřednictvím vraždy hlavního hrdiny; gradace thrillerového tématu nicméně nevyústí v pointu či objasnění celého případu, nejsou zřetelně objasněny motivace vraha a dále nejsou nijak rozvíjeny ani posmrtné vztahy mrtvých postav – příběh je náhle ukončen, aniž by byly jeho souvislosti dovysvětleny: důraz na metafyzické vyznění (život nepodléhá logickým a racionálním zákonitostem – viz chlapcův závěrečný úprk někam do neznáma). --- Film nestaví život a smrt do konfliktu (mezi světem živých a světem mrtvých neexistuje žádná formálně vytyčená hranice), ale naopak je silně propojuje – viz vztah mrtvého otce a syna, který zůstane sám, je v hluboké rovnováze, oběma totiž nezbývá nic jiného, než být ve vztahu k životu jen pasivními pozorovateli; otec je mrtvý a nemůže do života už nijak zasáhnout fyzicky a syn je zase příliš mladý na to, aby mohl chápat složité vztahy dospělých a do těch pronikat – oba jsou tedy ve vztahu k životu jen pasivními přihlížejícími. --- Velmi důležitá audiální složka – spíše než o hudební kompozici, jde o různé zvuky a ruchy, které vhodně doplňují obraz a často působí diegeticky, jako by do filmového narativu patřily a byly produkovány samotným fikčním světem, nikoli dodatečným zásahem v rámci postprodukčního procesu. „Hudba“ (vytvořil ji režisérův dvorní skladatel Tóru Takemicu) navíc nedoplňuje pouze vizuální dění na plátně, ale hluboce koresponduje také s emocemi a psychickým prožíváním postav – v mnoha scénách jsou diegetické zvuky zcela potlačeny a nahrazují je pouze zvuky nediegetické: v kombinaci s osobní (mnoho detailů obličejů) a dynamickou (pohyb společně s postavami) kamerou působí zvuková složka filmu jako součást odkrývání existenciálních a psychologických rovin hrdinů.

Murder mystery, sociální kritika a existenciální drama v dokumentárně (a vtipně) natočené duchařině? Prvnímu společnému projektu spisovatele Abeho a režiséra Teshigahary nadžánrová originalita rozhodně nechybí. Scénář i režie jsou perfekcionisticky vyladěné do posledního detailu. Od začátku až do konce velmi svižný film, který by napínavostí strčil do kapsy většinu současných "high-octane" thrillerů. Tam kde podobné kritiky zlých vykořisťovatelů a oslavy hrdinných odborářů (heh) dusí diváky svou těžkopádnou mantrou sociálního realismu, tak Pitfall předvádí nevídané scény realismu spíš magického. Neotřelost a absurdita plynoucí z momentů, kdy jsou na plátně zároveň postavy žijící, mrtvé a duchové těch mrtvých hraničí s genialitou. Prvotina jak řemen.