P.F. 77 (2003)

Dobře vystižená atmosféra té doby. Strach a lavírování mezi tím, jak se zachovat, aby to bylo správné, a mezi tím, aby člověk sobě nebo někomu jinému neublížil. Či naopak, aby sobě či někomu blízkému ještě víc prospěl. Zatímco obvykle to bývají mladí, kteří nějak revoltují proti režimu, tady se jednlo u mladé generace spíše o výjimku a herečka a učitelka v podání Vlasty Chramostové měla velký problém se svými potomky, kterým ideály pražského jara a svoboda slova zas tak moc neříkají a chtějí se jenom mít dobře. Vždyť v šedesátkách byli ještě dětmi. Muselo to být velké trápení pro rodiny disidentů a jejich sympatizantů, že za jejich postoje byly trestány i jejich děti.

K filmu jsem se dostal náhodou, u příležitosti včerejšího výročí sametové revoluce, v až symbolickém spojení s výročím narození Vlasty Chramostové, výjimečné to ženy a herečky, která zde v hlavní roli jistě zanechala nemalý kus vlastní zkušenosti. Příběh propojující drama z rodinného a uměleckého prostředí s významnými politickými událostmi (vznik Charty '77 a její následky) mě brzy strhl. Dokonce tak, že se miP.F. 77vidí přes TV původ zdařilejší od nejednoho kino filmu vracejícího se do dob komunistické minulosti, včetně aktuálníchVln, které používají obdobné postupy míchání hraného filmu s častými útržky dobových záběrů, vysílání i písní (zde naštěstí bez absurdních faux pas typu podbarvení záběrů z invaze vojsk o 20 let mladším milostným šansonsem). Šlo o velmi obohacující výlet do doby, která ve mně vyvolává rozporuplné pocity – na jedné straně často (i zde přítomná) skvělá hudba a TV zábava, snaha o reprezentativní kulturu či prezentování relativně ušlechtilých myšlenek o míru, na druhé se za vším tímhle skrývá spousta tvrdé cenzury, nesvobody, manipulující ideologie, porušování lidských práv, spousta křivd a zamlčovaných skutečností. Z okamžiku rozjezdu Anticharty s podnětem k odsouzení„něčeho, co vlastně neznáme“až mrazilo. Za nejsilnější považuji silné morální drama hlavní postavy, kdy se svědomí s touhou projevit svobodný názor ocitává v souboji se zájmem vykonat dobra pro vlastního syna. Z toho, co paní profesorka prožívá, bylo až nepříjemně cítit, jak tenká mohla být hranice mezi oficiálním disidentem a člověkem kráčejícím s režimem, kdy rozdíl někdy vzešel z jednoho rozhodnutí, provázeného často napjatým váhaním. Jenže dějiny si zapamatují to rozhodnutí... Vynikající záležitost, na níž mě překvapilo setkání s nebývalou kombinací herců několika generací (od Chramostové a Racka, přes Vinkláře, Kolářovou až po aktuální tváře Krobota či Hofmanna v jednom filmu!) a potěšilo poznání, že si kameramanam Jaroslav Brabec dokázal zachovat silně osobitý rukopis také coby režisér.[90%]

Vážna psychologická dráma približujúca post-normalizačnú dusnú atmosféru obdobia vzniku Charty 77. Produkcii a hercom sa darí vytvoriť celkom dobrý obraz dobovej spoločenskej atmosféry, vzťahov a závislostí. Osobný zápas so svedomím a mašinériou systému, kde jednota strany je dôležitejšia ako osobný názor jednotlivca. Využíva k tomu zaujímavú hru s obrazom a zvukom popretkávanú narážkami zo skúšanej divadelnej hry Rómeo a Júlia. Prestrihy medzi realitou a sprostredkovaným televíznym obrazom, zmeny farebného a čiernobieleho obrazu, kontrasty bežného hudobného doprovodu a avantgardnej produkcie Plastikov. Televízia je takmer všadeprítomná a zábery z rôznych programov dopĺňajú mozaiku reálneho socializmu. Škoda len, že sa produkcii nedarí udržať konštantnú úroveň a hoci väčšinou prevyšuje televízny priemer, miestami klesne takmer na amatérsku úroveň. 75%

Film dokonale vystihuje společenskou atmosféru v době Charty 77, kdy se na veřejných shromážděních aklamativně Charta odsuzovala, aniž by ji někdo měl možnost číst. Sám jsem jako student tehdy v neformálních diskuzích se svými kamarády tuto skutečnost kritizoval, za což jsem si vysloužil dost nepříjemný výslech v Bartolomějské na StB (skutečně jeden "hodný" a jeden "zlý" policajt), protože mě někdo  udal pro údajné schvalování Charty. Přitom jsem nebyl žádný disident, ani jsem žádného disidenta osobně neznal. Umělci shromáždění tehdy v Národním divadle nebyli zdaleka jediní, kdo se této celonárodní potěmkiády zúčastnil v zájmu zachování své kariéry.  Těch opravdu statečných, co Chartu podepsali nebo šířili, byla jen malá hrstka, převážná většina národa držela hubu a krok, i když svým pokrytectvím si mezi lidmi režim určitě tenkrát nijak nepomohl. Na snímku je také půvabné, že jedna z těch tehdy mála doopravdy statečných, skvěle hraje roli té, která proti svému přesvědčení nenašla odvahu k otevřené kritice režimu, zatímco spousta těch, kteří našli v sobě "odvahu" teprve po sametovém převratu, zde ztvárňuje ostatní postavy - jak jim asi při tom bylo? Skvěle napsaná inscenace, i když v závěru kvůli většímu účinku možná až zbytečně patetická. Hvězdičku dolů však musím dát za obvyklé neduhy v ČT - špatnou srozumitelnost mnohých replik, často navíc přehlušovaných zbytečně hlasitým hudebním nebo ruchovým podkresem. Rovněž těkavá kamera a bezúčelné přepínání mezi černobílým a barevným obrazem víc rušily vnímání, než by něčemu pomáhaly.

Námět mi mluví z duše, Chramostová hraje jako Paganini, jen ta režie... Nevím, proč musely dialogy v pozadí doprovázet připitomělé normalizační popíkové písně. Problém pak byl, že hercům nebylo rozumět. A neklidná kamera a "inovativní střih", jak píše BoredSeal, se k tématu taky nehodily. Musel jsem se smát. Večerní program ČT 3 je na normalizačních estrádách založený a teď jejich příznivcům pustí něco, co ukazuje jejich pravou "kvalitu".