Ostrov na pevné zemi (1969)

Novovlnné tendence tam znát jsou, ale zaměření především na život osamělé staré ženy se k nim opravdu nehodí. Ne v tom smyslu, že by nešlo dohromady, ale že je atypické. Přitom to Elek funguje a její námět se daří podat s působivou psychologickou lehkostí, která je hutná i bez explicitně řečených informací o protagonistce. Zároveň to především je pocitový film, který nám ukazuje značně složitou situaci osamělé důchodkyně, která by ráda žila sama v tichu a klidu, ale taky chce být mezi lidmi a společenská, jelikož ji to nějak naplňuje. Nedokáže si však vybrat jen jedno z toho. Na pozadí okolo ní se pak odehrává mnohé, co vypovídá jak o maďarském žití v bytových jednotkách, tak o hrdince samotné. Ostatní lidé s ní mluvit nechtějí, někteří ji dokonce za její přítomnosti pomlouvají, zatímco ona se s nimi bavit chce, jelikož nemá s kým jiným. Stěžuje si na hluk nemocného starého muže o patro nad ním, ale zároveň chce být tou, která mu bude pomáhat a nablízku, ačkoli její forma pomoci je sice srdečná, ale k ničemu. Příbuzní onoho muže navíc nechtějí, aby za nimi chodila, jelikož je stařenka štve - stížnostmi i vtíráním se zároveň. Přitom se ale zdá, že rodina o něj má menší zájem než protagonistka. Po další sérii událostí se pak rozhodne vyměnit na burze byt za jiný, ale věci nejdou tak, jak po nich nejspíš touží. Její hlavní problém je právě v tom, že touží po nenaplnitelném ideálu. Mnohem víc než na manžela vzpomíná na svého otce námořníka, který záhadně zmizel na moři. Navzdory všemu, co jsem zde doposud vypsal, se ve filmu moc nemluví (nebo naopak hodně a sotva přehledně) a nemálo se toho musí vytušit z obrazu. Formální složka pak hodně stojí na kontrastu mezi tichým a hlučným prostředím, které vždy akcentuje všechny zvuky se v něm nacházející, což pak nejvíce vyniká v dlouhých, až symfonicky působících scénách, kde je nejzajímavější sledovat proměny výrazů protagonistky. Přes všechny zajímavé a propracované prvky je celý film ale jedním z těch, které jsem nikdy moc nemusel a asi si je ani nikdy neoblíbím, tedy o jednicích ztracených v životě, kteří neví, kam v něm dál a závěr na tom nic nezmění. Nakolik tady se to podle mě hodí víc, vzhledem k věku protagonistky, pořád mi přijde, že byla až moc zaměřená jen na pár věcí, aniž by brala v potaz i jiné. Přitom psychologický film se podle mě může lehce dostat za hranici načrtnutého, ale jak už jsem psal výše, tady šlo spíš o vyjádření psychického stavu a niterných pocitů. A to se tu povedlo skutečně nadprůměrně, tudíž jsem nakonec spokojený mnohem víc, než jsem si hned po skončení poslední scény myslel. Skutečně to má něco do sebe.(Kino Ponrepo, Praha)4*(05.12.2025)