Ostia (1970)

Pasoliniovsky stylizovaná antipohádka/sociální balada/křesťanská alegorie, jejíž postoj k ženám mi byl proti srsti.

Ostia, místo, kde se Římané tradičně radují z moře; jeden z nich se neraduje; nemístnost od toho, kdo povýšil život na věčné prázdniny a aktualizoval v sobě tradiční pasoliniovské římské darmošlapy stejně jako věčnost biblických příběhů na pozadí pomíjivosti anarchismu těkavých lumpenproletářů, kteří nenalezli své místo ve společnosti, jež jim nabízela jediné místo, co pro ně dokáže vytvořit – vězení však nemůže spoutat bratry v dialektice, v níž je Abel rušen antitezí směřující vpřed k oné pomíjivosti, která jde stále dál a zanechává za sebou své syny jako otisky zadku v písku po sexu na pláži, smývané věčným přílivem a odnášené jediným odlivem, který těm, kteří nenašli místo, dává spočinout v nemístě vodního lůna, ženského lůna, ze kterého se rodí jen svár, smutek, život, zmatení.(15.07.2022)

Z nePasoliniho filmů, jež Pier Paolo knihou, scénářem, či jakkoli zaštítil, zde dýchá Pasoliniho duch snad nejvýrazněji, jinde ta spojitost s režisérem bývá znát spíše ze jmen tvůrců a prostředí postav, než že by vycházela i přímo z filmu. Anita Sanders coby Monica mi evokovala Silvanu Mangano. Bratrskou dvojici však zajímá více víno, dokonce i po něm Monicu v posteli vyhodnotí jako překážející. Možná bude problém v sexuální identitě, jejíž nalezení se Monica ujímá za pomoci zkoušení fajnových kradených paruk. Chlapcům asi úplně nesluší, bude tedy vhodnější dát se cestou žen, byť stín pochybnosti zůstává, takže se někdy raději zeptají, zda je Monica nahá, než by svou hlavu namáhali otáčením. Při vzpomínkách na dětství, na ovce i na otce a dokonce Jana Husa, jsem pociťoval deja vu Vepřince. Ty Moničiny, ještě s jejím předešlým píděním po vlastní defloraci, mi však při střihu - neodolatelný pohled/vězení - přivodily mírné zklamání, neboť jsem už věřil, že chlapci pro ni udělají cokoli, jenže v tom byly jen ty paruky. V poslední třetině film sice nabude jakési rozháranosti pozdních Pasoliniho povídkových filmů, ale vše vynahradí závěr, který je daleko znepokojivější, než bylo v plánu. Biblická podobenství jsou přehlušena naplněným proroctvím. Ta závěrečná nálada, vůbec nepochybuji, že to tam na pláži té noci - toho rána bylo zcela takové.(23.05.2022)

Skutečně je to poplatno náladě Pasoliniho filmů. A ten drsný konec....(20.01.2023)