Okupace (2021)

Domácích filmových návratů do období normalizace vzniklo za poslední desítky let nespočet. Okupace však k tomuto historickému období volí překvapivě svěží a svébytný přístup – už jen svým výrazným vizuálním pojetím.  Především díky výraznému, až neonově stylizovanému vizuálu s divadelním svícením a pečlivou scénografií. Tradiční šedivá estetika zde zcela chybí a film po audiovizuální stránce působí velmi sugestivně, včetně výrazného monumentálního , místy psychedelického soundtracku. Po audiovizuální stránce je tedy film skutečně působivý. Silný dojem na mě udělala už úvodní taneční sekvence, v níž se postavy  pohupují do ústřední melodie za vydatného doprovodu světel a zajímavě rozostřené kamery. Nadchlo mě rovněž prostředí ospalého, dobou poznamenaného divadla – prostoru, v němž umění dávno vyhaslo a ambice se zcela vytratily. V pouhých několika místnostech se odehraje podívana, která pozoruhodně pracuje s motivem hrdinství a dokáže plynule přecházet od humoru k mrazení, i když těchto temnějších momentů mohlo být možná malinko víc. Občas je zde přítomná přehnaná teatralita dohnaná až do ad absurdna. Ano, je tam. Některé momenty (ale není jich moc) jako třeba imitování psa nebo předstírání narozeninové oslavy mají malinko sklony k lacinějšímu tajtrdlíkování a jsou malinko na hranici uvěřitelnosti. Ani občasná přepjatost  ale zcela  nezakryje podnětnost alegorie o české povaze, které se daří nastolovat řada otázek. Například proto,  že často  zaznívá názor, že po sametové revoluci nedošlo k důslednému vyrovnání se s komunistickou minulostí. Záverečný pokus o „odboj“, ale  pouze mrazivě evokuje  paralely s poválečným odsunem Němců a mimořádnými lidovými soudy a ukazuje, že česká populace  možná vůbec nemá k přísnému, ale spravedlivému vyrovnání se se zlem predistopozice - jako nějákou základní nepostymchtivost a empatii. I když já vím, k žádnému převratu zde  nakonec stejně nedošlo.:D.  V otázce postihu viníků komunistického režimu zůstává film ale vlastně  interpretačně otevřený. Možná opravdu  provokativně kritizuje českou pasivitu – že se Češi režimu nikdy skutečně nebránili a že pasivní odboj je neefektivní. Vrtá mi hlavou, zda tvůrci chtěli volat po empatii, rozumu nebo soucitu nebo nastolit otázku, zda neměl být postup vůči zrádcům mnohem tvrdší, bez milosti, veden těmi nejhoršími prostředky. Film vlastně ukazuje, jaké mohly existovat alternativní teorie opravdu násilného převratu, které se ovšem nikdy nerealizovaly.   Možná je to ve výsledku nejvíce alegorie o tom, že Češi často mluví o odvaze, odporu a boji, ale když se skutečně naskytne šance jednat, spíš couvnou, nic neudělaji, stáhnou zadek a začnou podlejzat. Jakékoli hrdinství je pro ně jen vlastně součastí nějaké hry, habaďůry, divadla. A po divadle spane opona a je po všem. Možná je to také o tom, že agresivní sadisté se můžou objevovat napříč barikadami a názorovým spektrem----------- Ale kromě zneklidnění jsem se místy opravdu dobře bavil, zejména díky břitkým, vtipným dialogům a skvělým hereckým výkonům Martina Pechláta a Otakara  Brouska, který by se opravdu měl před filmovou kamerou objevovat častěji.  Některé hlášky jakoPalach nestačíneboS pravdou bych byl opatrnejbalancují na hraně geniality. Ne ve všech spoluhráčích mají Pechlat s Brouskem rovnocenné partnery, ale i ten Rus Alexej Gorbunov byl skvělej.  Váhal jsem v hodnocení, ale nakonec zvolím lepší variantu.

Jojo, rozumim. Nejdřív bylo retro. Ale to je přece hnus. Ten socík. Co komunisti ? Co Palach ? Horáková ? Havel ? Depak. Nikdy ! Pak přišly Pouta. Ano ! To je ono ! To je ten správnej obraz věcí. No jo, ale vono tomu přece jenom něco chybí že jo ? Ta prdel. Chybí tomu ta zábava, kterou intouš moh zažívat při sledování Paskvil 80´s special. A hle ! Je tu nový formát. Průsečík obojího. Je tam ta kritika, je tam ten vhled, je tam to svědomí. Paráda. Máme to posvěcený. Můžem si užívat ty retro obrázky plnými doušky. To víte, že můžete. Dejte si do tagů slovíčko "odpustek". Ani se nemusíte ptát táty. Jestli je to jako dobrej světonázor...

Tohle bylo asi točené na zakázku pro divadelníky. Ty to mohlo bavit. Já jsem se nudil a o nějaké formě zábavy se zde jednoznačně ze začátku nedá vůbec hovořit. Nevadí mi ani tak to, že se to nehne z divadla, jako spíše to, že se tam celou dobu jen kecá a kecá. A herci neměli vlastně co hrát. Vlastně to celé oživí až příchod toho jistého s kanystrem. Jenže se tak mělo stát dříve. Po jeho zmizení ze scény je to opět nuda a kecání.

Tak tohle bylo velké překvapení a tahle záležitost rozhodně není pro mainstreamové publikum. Je to ten další z filmů, které mám tak rád, které se odehrávají prakticky v jedné cimře. Začátek byl takový nemastný, neslaný, ale to byl podle mne záměr. Vše se mění příchodem ruského důstojníka (skvělý Gorbunov), kdy děj rázem graduje. Místo regulérního drama si ale tvůrci zvolili mix černého humoru a politické nadsázky. Film celkem dobře kombinuje grotesku s až absurdními momenty a temnými okamžiky naší národní historie jimž nastavuje nepříjemné zrcadlo. Okupace se nesnaží být realistickým snímkem, spíše se  trefuje se do mentality malého člověka v ohrožení. Vyhrocené momenty jak známo tříbí charaktery a zde vše máme co se týče českých povah v dobách normalizace jak na laboraratorním sklíčku. Závěr byl čekaný, ale asi bych byl zklamaný, kdyby to dopadlo jinak. Moc mě bavil Otakar Brousek ml. s tou svojí přehazovačkou a skvělý byl tradičně i Martin Pechlát!  Velmi také chválím dobové kulisy! Za zmínku stojí i dobově nedobová hudba. Na La Petite Sonju se zaměřím!  Dávám za 4 sklenky vodky. **** 4. Hra s tématem zbabělosti Většina postav řeší, jestli se vůbec umí postavit bezpráví. Tenhle motiv je velmi český a film ho podává brutálně, ale přesně.

"Mě by zajímalo, jakou roli by hrál tady pan Fučík, nebejt jeho soudruha pana otce." Máme se rádi nebo se nemáme rádi? Organizujeme odboj nebo poslušně posloucháme? Stojíme si za svým názorem nebo ohýbáme hřbet? My Češi umíme všechno najednou. Jsem na nás hrdej. To nic nemění na tom, že jsem se moc nebavil.