Odysseus (1967)

Predlohu Jamesa Joyca nepoznám a tak mi pointa filmu asi unikala. Áno, kritika spoločenských mravov a katolicizmu (hlavne toho írskeho) je zjavná, ale do akej miery sa podpísala na prijateľnosti príbehu, nech posúdi každý sám. Od polovice sa z toho navyše stala trápna groteska, ktorá nielen, že bola nevtipná, ale bola priam ako päsť na oko. Záverečný vnútorný monológ ženy v rokoch bol síce nečakane (na dobu) sexuálne otvorený, ale opäť ako keby ani nepatril do filmu. Celkovo bola príbehová kontinuita takmer na bode mrazu.

Příjemné, zábavné, je vidět, že Joyce je ještě před námi. Ale nejdřív ke knize: Patřím k těm, kteří každý čtvrtek stávali fronty před knihkupectvími. První vydání Skoumalova překladu jsem sehnal až v Pelhřimově. Dva svazky na mě koukaly z výkladu, tenkrát jsem to považoval za zázrak. Knihu jsem pak přečetl na zimních vojenských manévrech na Šumavě (Boletice a tam...), proseděl jsem je v bojovém vozidlu pěchoty u skromné iljičovy lampičky, vylézal jen na jídlo a za potřebou. Film: Představuji si, že by se měla natočit množina filmů "Odysseus", ne seriál nebo něco podobného, ale bežné celovečerní filmy. Podobně jako to udělal Martin Scorsese v případě bluesu (velmi zdařilé). Kdyby na to někdo měl peníze, řekl bych mu, které režiséry by měl oslovit... Joyceova díla samozřejmě nelze komentovat, pouze je parafrázovat..

Když odhlédneme od nesmyslnosti snahy převést Joyceův román do filmové podoby a budeme Odyssea hodnotit z pohledu diváka neznalého předlohy, lze mluvit o zajímavém experimentu. Na první pohled všední denní úkony jednoho, možná dvou obyčejných lidí se v běhu času mění v obrazný i doslovný popis jejich myšlenkových pochodů. Personifikace lidských pocitů možná mnohým připomene Sebevědomí a Mindrák Davea Listera z Červeného trpaslíka, ačkoliv zde je uplatňován o 360 stupňů serióznější přístup, takže místy nebudete vědět, kde vám hlava stojí. Ale co byste chtěli, když nahlížíte do hlavy někoho jiného. Strick nabízí vlastní pohled na motiv Odysseova putování, rozhodně ne nezajímavý, ale přesto zbytečně doslovný a skoupý na zkracování (obzvlášť čtyřicetistránkový Mollyin monolog, na papíře pozoruhodný svou "tekutostí", by ve filmu, tekutém ze své podstaty, zasloužil pořádný „cut“). 80%

Půvabné jednotlivosti se mi nesložily v uchopitelný celek. Asi to bude chtít opáčko, ideálně potom, co konečně překonám rozpaky vůči předloze, která za studentských dob sloužila kamarádům k poměřování čtenářských pinďourů. Zatím za *** ze slabosti pro Dublin a kvůli závěrečnému monologu.

Film jsem buď nepobral já, nebo on mě. No každopádně předlohu jsem nečetl, jinak posuzovat nemůžu... Tak za 3.