O fovos (1966)

Ο φόβος je snímka s veľmi šikovnou dramaturgiou. Pod povrchom príbehu o zločine a vine sa postupne odkrýva Manoussakisova ostrá kritika pokrytectva či zdanlivej nedotknuteľnosti vyplývajúcej z uznania väčšiny. Každá z postáv tvoriacich rodinu autoritárskeho statkára Kanalisa je premyslená do hĺbky a taktiež postupne rozvíja iný motív. Statkár Kanalis, na verejnosti uhladený, snáď vážený, v súkromí však zbabelec utiekajúci sa k hazardu či ľahkým ženám a doma panujúci neúprosne tvrdo, aby tak kompenzoval vlastnú frustráciu a pocit nedostatočnosti. Jeho žena, potichu trpiaca, vo vnútri však silná, no i plná nenávisti. Ich syn Anestis, voyeur, zbabelý po otcovi, ich dcéra Anna, odvážna po matke, ich adoptívna dcéra Chrysa – čistá manifestácia nevinnosti. Manoussakis hovorí o strete agresívnej a deštruktívnej telesnosti s jemnou spiritualitou. Sex sa stáva prostriedkom, ako bojovať s autoritou otca, je snahou o vymanenie sa, o dokázanie si vlastnej dôležitosti (panic je na hanbu). Ο φόβος však ukazuje, že pokiaľ hrá prím pudovosť, nejde o žiadny protest či boj proti autorite, ale o obyčajný únik, o ilúziu, o zbabelosť. Nakoniec je to onen cit v dialógu dvoch tiel, ktorý položí Kanalisov rod úplne na kolená. Kamera je úchvatná, najmä prepracované orámovanie záberov, ktorého výsledkom sú prekrásne, no zároveň i znepokojivé obrazy. Scéna spoločnej večere, kedy je Anestisov neznesiteľný pocit viny divákovi sprostredkovaný len čisto vizuálne (šúpanie rýb či záber na Annu cez džbán s vodou) je zrejme najsilnejšia z celého filmu. Hudba je skvostná. Markopoulos je šikovný skladateľ. Dokáže byť melodický, no miestami vytvára aj skladby poučené technikami Druhej avantgardy. Inštrumentácia je bohatá, najmä čo sa perkusií týka. V niektorých scénach pôsobí hudba skôr ako prvok dokresľujúci atmosféru, no nápadito umiestnený zvuk úderu (pravdepodobne) na kovadlinu, ktorý sa vinie celým filmom možno považovať za akýsi "leitmotív". Úchvatná bola aj koláž zvieracích zvukov v kombinácií s rýchlym strihom či glissando sláčikov evokujúce sirénu na konci filmu. Manoussakisovi sa podarilo natočiť snímku výborne fungujúcu po všetkých stránkach.

Zatím jeden z nejlepších filmů, které jsem v rámci nabídky VRK viděl. Tentokrát jsem si toto řecké psychologické drama opravdu docela užíval. Až na pár slabších míst to byla surová/drsná podívaná z vidlákova, která se vám lehce dostane i pod kůži. Nejen díky tamnímu magorovi/šmírákovi, který coby panic okukuje nejen pohlednou hluchoněmou chovanku svého otce, ale poté i svou sestru (ta mimochodem byla rovněž velmi pěkná). Otec alkoholik – nevěrník a despota, nevlastní matka nešťastná to žena…Vše vygraduje kamarádovou radou a pokusem o znásilnění, které končí smrtí hluchoněmé krásky. Nastává strach, výčitky svědomí, emoce a atmosféra gradují ve smutné finále. Herecké výkony slušné, hudební doprovod rovněž vydařený a k ději se hodil. 80%

Stačilo prvních pár vteřin a bylo mi jasný, že mi to sedne. Další z filmů na kterej jsem narazil v diskuzi VRK. O fovos je něco mezi psychologickým dramatem a thrillerem s krimi zápletkou. Ve filmu se moc kladných postav nenajde. Jde o snímek s nesmírně dusnou atmosférou, perfektní kamerou a skvělým hudebním doprovodem kterej tu hutnou atmosféru ještě víc umocňuje. A ten konec s tancem kdy vše graduje je excelentní. 4hvězdy

„Zešedivěl panic, rodičům je na nic. Myslí jenom ptákem, chtěl by buchtu... s mákem?“ Působivý psychologický ponor do mysli 30letého vesnického joudy, nejprve mučeného chtíčem a posléze sžíraného strachem. Chudý kraj, drsný život, samota duše a břímě panictví na krku. Jenže samohanu církev zakazuje, je to hřích! Anestisovi už v kládě hučí jak v úlu a v hlavě šrotuje jediná myšlenka: „Kam s ním?!“ Jeho otec by věděl, chlast a děvky to je jeho, ale neporadí, ba naopak. Anestis: „Povídal jsem si s dívkou, ale otec řekl, že je to nemorální. Prý ještě jednou a uřeže mi nohy!“ Vzdorovitě: „Příští rok si seženu práci v Athénách, tam je spousta žen!“ Kamarád Thodoros: „Nějakou popadni, jako já sestřenici. Říkala mi: „Ty parchante,“ pak sebou mlátila na gauči jako zvíře před porážkou a nakonec plakala. Ale nikomu to neřekla.“ Tak tak, není nad dobrou radu od kamaráda. EROTICKÉ OKÉNKO:[][]Nebojte, jen starosvětsky cudné. 1]Dívka se svléká. Za dveřmi Anestis cpe oko do klíčové dírky a rosí se mu čelo. 2]Dívka si sedá k dojení, kamera švenkuje níž, pod břicho krávy, zabírá dívčí obličej a vedle se bimbá kapitální vemeno. To už se rosím i já. 3]Dusná erotika, Hrysa si pod pumpou myje nohy. Až po kolena! Kapky vody stékají po nahém lýtku, mně kapky potu po čele a na Anestise jdou mdloby.[][]A teď vážně.Ο φόβοςje drama drsné a bezútěšné jak vyprahlá řecká krajina a Anestis Vlahos byl coby prznič stejně přesvědčivý jako Marek Perepeczko ve Smrti stopařek.

Z tohoto dusného dramatu z prostředí řeckého venkova jde vskutku strach. A vůbec nejde jen o tu kriminální zápletku, ačkoliv z chování onoho sexuálně deprivovaného mladíka, který furt někoho šmíruje, není člověku vůbec dobře po těle (viz třeba scéna na poli, kde mladík stojí naproti své nevlastní sestře Anně a drží několik sekund v rukou nůž). Atmosféru strachu v divákovi posiluje též silně nepříjemná (dalo by se říct psychedelická) hudba. Ta směsice roztodivných zvuky to byla opravdu síla. Silné momenty dokáže vykouzlit i kamera (viz třeba záběry na odraz pachatele v jezeře). Film vrcholí v závěrečné scéně ze svatby, při níž onen narušený mladík divoce tančí, zatímco voda v jezeře vydává mrtvé tělo pohřešované hluchoněmé služky. Působivý závěr.