Nonstop párty (2002)

Téměř neuvěřitelné se stalo skutečností a já napotřetí dávám Michaelu Winterbottomovi i jiné hodnocení, než ten černý nápis s výkřičníkem na konci, dokonce hodnocení mírně nadprůměrné.Tristam Shandymi přišel jako otravná postmoderní slátanina plná vulgárního a trapného humoru, zatímcoDevět písnístálo jedině na provokativní kombinaci koncertních záznamů se spoustou tvrdého porna, takže jsem se mírně děsil... On se MW ve své zálibě s neustálým vtipkováním ohledně (slušně řečeno) genitálií v akci nezapře. Jenže tady jsem to dokázal brát, jelikož se to nejenže k prostředí hudebního undergroundu a partičce lidí žijících dle hesla „sex, drogy & rock'n'roll“ hodilo, ale tenhle film i konečně o něčem byl, režisérův napůl dokumentární nezávislý styl mi sám o sobě nevadil, přesně dotvářel osobitou undergroundovou atmosféru a Winterbottom s ním odvyprávěl bohatý odvázaný průlet historií britské punkové scény 70./80. let, který mě upoutal i jako naprosto nezasvěceného nefanouška. Nahlédnutí do zákulisí veškeré hudební produkce a divokých osudů rebelských hudebníků, obohacené o často šílené rejžovy nápady, mě zde vyloženě bavilo! Přestože nejde o hudební styl, který bych vyhledával, u některých skladeb jsem musel uznat, že má cosi do sebe, stejně jako vtipný průvodce filmem v podání Stevea Coogana, kterého jsem nejdřív vyloženě musel překousnout, ale později mě některé jeho hlody i hlasitě odbouraly. Ke 4. hvězdičce jsem neměl daleko a chybí mi k ní jenom hlubší zájem o specifické téma a hudební styl i nad rámec čerstvě viděného filmu.[70%]

Mile mě to překvapilo. Pohodový filmeček o hudbě v Manchesteru od 70. do 90 let, který je natočený dokumentárním stylem a vše popíše a vysvětlí tak, že to pochopí i naprostý laik. A já si ten film opravdu užil, příjemně se na to koukalo a i když jsem se bál, že mě to celé ty dvě hodiny bude nudit, tak opak byl pravdou. Hudba je tady naprosto skvělá a je jí tady fakt hodně a líbil se mi zde i humor, který sice nebyl na výbuchy smíchu, ale na příjemné pousmání byl rozhodně. Bál jsem toho, jaké to bude a on z toho vypadl až překvapivě dost dobrý film. A o kameru se tady postaral můj oblíbenec - Robby Müller (který dělal kameru u spousty filmů Wima Wenderse) - a opět se mu zdařila. Na plný počet ten film sice nevidím, ale to neznamená, že by nebyl dobrý a že jsem si ho neužil. Právě naopak. 4*

V jisté FB komunitě jsou Joy Division/ New Order, ač to není jen komunita o nich, nejvíce adorováni.Založili vlastně temný gotický styl a pánové a dámy Bauhaus, Siouxie's, PIL či Killing Joke prominou a po reinkarnaci v sofistikovaný kytarově - elektronický sound pak stáli u zrodu acid - houseové revoluce, jejich oblíbené MDMA pak zahltilo Ibizu a bylo z toho tzv. druhé léto lásky a na dalších XXX let taneční subkultura měla vystaráno.Film je vlastně hlavně pocta guru celé scény panu Wilsonovi a je to zábava k popukání s tou nejlepší hudbou na světě, která vůbec existuje, přesně v intencích britského humoru.Dokonce, lepší hudební snímek jsem nikdy neviděl a ani neuvidím.Ta scéna byla samozřejmě alternativní a ač se New order dokonce objevili na obrazovce socialistické televize v pořadu San Remo jako hosté, nikdy to nebyla a nebude zábava pro lidi vychované třeba Televarietém, Kouzelníky, co možná i příjdou či "velkolepým" estrádním Ein Kessel Buntes.Líbí se mi zde, že v recenzích jsou zmiňované i takové kapely jako Durruti Column, to je paráda.V souvislosti s tím je český paradox, že New Order ještě nikdy nehráli v Praze, ale 3.10. 2019 se to má díky vystoupení ve velkém sále Lucerny konečně změnit.Pak klidně může nastat konec světa, ač již dnes jejich koncerty nejsou tak našláplé, ale zase si člověk užije spousty barevných světel, jako na Genesis v 80. letech - prostě very light system..

77 punk a New Wave jsou moje srdcovky, proto jsem asi od 24 Hour Party People čekal trochu víc. Steve Coogan mi jako Tony Wilson vůbec neseděl a celej film tak nějakej postrádal šťávu na to, o jak bouřlivý hudbě a době byl.Konkurence ze Severního Irskato zvládla výrazně líp (aspoň co se filmovejch zpracování týče).

Zajímavý film, o kterém vlastně nevím, jestli si myslet, že je geniální, anebo prostě jen tak pitomý, že jako geniální vypadá. Steve Coogan je v roli Tonyho Wilsona naprosto podmanivý, což je ještě podtrženo dobou a formou, jak jsou informace o rozpuku Manchesteru a jeho hudební scény druhé poloviny 70. let podány.