Nevím nic, ale řeknu všechno (1973)

Sympatická pacifistická satira s řadou richardovsky neodolatelných gagů, vesměs absurdních náhod, zasazených do těch nejméně pravděpodobných souvislostí. Příběh je nepřekvapivě poněkud schematický a postavy právě tak loutkové, ale vše účelně slouží hlavnímu poslání, jímž je odsouzení militarismu, zvláště profitování zbrojařských firem na válkách a krutosti.

Na začátek zdůrazněme jednu věc:Pro fyzicky slabého jedince je povzbudivé, když ho obdivují pro fyzickou slabost....Vytesat do kamenne!! Které dívce, tohle asi řeknu já? Tak a teď k filmu: Pierre Richard vyměnil produkční tým a spoluscénáristy, dokonce se tenokrát vykašlal i na Cosmu, který má značný podíl na jeho kouzlu (takže to dělat nemusel, ale i tak má film skvělou hudbu)...Ale nádale si jel ve svém autorském  satirickém módu, ba tentokrát přitvrdil. Přibylo satiry a zesměšňovaných témat, ubylo lyriky a romantiky, ale minimálně ve vycházkové a taneční scéně s jeho první manželkou  Danielle Minazzoli  se i ta lyrika  a romantika dá najít. Také vlastně ubylo spojujícího děje, tohle už hodně připomíná pásmo skečů. OVŠEM: Střety s polícíí, karambol na úřadě, trampoty v nemocnici, originální přepadení banky, první den v práci, bazuka postřikovač, černoušek, potyčka v hospodě, přestrojení a již zmíněná vycházka...To jsou náhodou vynikajcí skeče, na které se i s opakovanými zhlédnutími pravidelně těším včetně různých hlášek, protože tady je i hodně slovního humoru.   Další zajímavá scénka je zastavení a následný flashback s  medvídkem. Při tom mě skoro až zarazí. Obzlášť, když si uvědomím, že samotnému se mi často najednou vybaví nějaké obrazy z minulosti a nemusí být nutně tak mrazivé. Zrovna u Nevím a řeknu všechno si vybavuji opáčko na začátek skvělého školního roku 2019/2020. Jasně, druhá půlka občas působí agitačně a Pierre si tentokrát vybral možná moc velké tématické zaměření. Ale hlavně je to velká legrácka a vlastně i to čouhání Pierrových levičáčkých názorů v mnoha scénách mě dost baví jako takový bonus navrch, a s (anti)válečným vyzněním naopak již  plně souzním.  Myslel jsem si, že budu drsný a pátou hvězdu tentokrát ponechám. Jen proto, že  mě štvou v jedné chvíli prostřihy na soulož svěřence s nějákou tlustou starou ošklivkou...A proč jsme neviděli práci pro kosmonauta?:o. Ale nemůžu... Tohle je pro mě opět klasika. Opět je důležitou složkou skvělý dabing Petra Olivy (byť v tomto případě už jeden z porevolučnch) a i kvůli němu mám Nevím nic..radši než Život s nesedícím (byť jindy vždycky skvělým) Cupákem. Ale Pierrův závěrečněj řehot je největší nářez teprve v originale!!!Dneska to  ale skvěle klouže.

"Tím, že jim prodáváme zbraně, jim přece ještě neříkáme, aby stříleli!"Hmm, jo. Některé scény v této satirické komedii podle mě nemají daleko ke genialitě, ať už úvodní náhled do práce šéfa v kanceláři s několika telefony nebo byrokratická příhoda u přepážky s Bulhary. Nejvíc na mě (s přímo hořce tragikomickým pocitem) zapůsobil černobílý flashback s ředitelem továrny, který spolu s kolegy nutí synka ke hře s pistolkama. Samotné vykreslení zbrojného průmyslu se i díky opět vděčnému výkonu Bernarda Bliera coby šéfa podařilo s pěkným nadhledem i úderností, mimo to mě zde hodně pobavila velmi ojedinělá metoda přepadení banky a při vtípku s brutálním odběrem krve jsem pro změnu málem omdlel. :o) Jenomže... minimálně dvě věci mi brání k vyššímu hodnocení. Tou první je přílišná roztříštěnost filmu, který každou chvíli pobíhá od jednoho tématu k druhému, mění občas i styl humoru, chce být za každou cenu i přes vážné téma velmi zábavný a chce toho v rámci svého satarického zaměření postihnout strašně moc, ale ve výsledku ne vždy drží pohromadě. Tou druhou je na můj vkus místy příliš výstřední herectví Pierra Richarda ve scénách, které právě do celku tematicky vůbec nezapadají, ale stávají se čistě samoúčelnou exhibicí komika (např. když předvádí jakési kanoe nebo ďovírky v zubech a pod.). Rád jsem viděl a doplnil si další z řady poměrně vynalézavých francouzských komedií 70. let, byť v rámci Richardovy volné satirické trilogieRoztržitý–Život plný malérů–Nevím nic, ale řeknu všechnoje pro mě tento poslední jmenovaný kousek jednoznačně nejslabším.[60%]

Šíleně bláznivá komedie, která si úspěšně střílí z výrobců zbraní. Pan ředitel měl pěkně vymakaný marketing. Bojuje se tu hodně slovem, slovní přestřelky mezi Pierrem, policisty, sociálními úředníky a dalšími jsou často dost povedené. Bernard Blier baví už svým stále smrtelně vážným výrazem. No, ale určitě měl tu továrnu pojištěnou nebo snad ne?

"Pro ženu je tak příjemné spočinout hlavou na vymknutém rameni. Cítit, že milovaná bytost je zranitelnější než hejno vrabců, když začíná lovecká sezóna." A to se dozvídám až nyní? Kde jsi byla krásko, když jsem začal zvedat železo v posilovně, abych se líbil holkám? Vždyť já býval křehký jako Pierre Gastié-Leroy. Ale to už je za mnou. Nyní přede mnou stál těžký úkol zjistit, zda je mi sympatičtější mladý sociální pracovník pomáhající migrantům nebo starý prodejce zbraní snící o zatažení Švýcarska do války. Byla to těžká volba, ale zvolil jsem juniora, protože s romantickými slůvky na rtech ("Ta mě sere.") jedinečně vyslal nechtěnou snoubenku do rybníka. Přesto jsem očekával o dost více zábavy a sázka na němé groteskní figury u mě netrefila cihlu do kbelíku. Nicméně tank za 8 franků bych si asi k vánocům koupil a rozdělení lidí na bohaté, chudé, nechápavého a Les Charlots nakonec taky mělo něco do sebe.