Nenasytná (1967)

Reitzův debut si sám ubližuje tím, jak příliš moc modernisticky chce působit. Přitom se v něm objeví hned několik cest, kterými by se mohl stylově i vyprávěním vydat, ale něco po cestě přestane brát jako vhodné vedení, něco tam zůstane, ale oklešteně a něco jsou jen hypotetická rozšíření. Sice je to zajímavé ve smyslu snahy udržet neustálý optimismus a od čehokoli negativního nebo tragického se odvracet, ačkoli to v životě Rolfa a Elizabeth je všudypřítomné, ale přijde mi, že ani s tímto prvkem se nepracovalo tolik, jak mohlo. A to i přes příchod mormonů a jejich silném vlivu na Elizabeth, který do tohohle (asi nejvíc dominujícího) vedení zapadají skvěle. Jinak mi to přišlo poněkud roztříštěné - chvíli je voiceover popisem narativu, který by divák očekával zobrazený, zatímco v obraze sleduje naprosto nepodstatné děje, ale pak se to jaksi spojí dohromady a voiceover popisuje právě zobrazené/řečené věci a nakonec je voiceover v roli zprostředkovatele a přesvědčovatele o falešném happy endu (ačkoli pro Elizabeth asi opravdu byl). Svoji roli zde má i určitá mechaničnost v proslovech a obsahu samotných dialogů, ale i tahle rovina chvíli je, chvíli zase ne a v celku těžko říct, k čemu přesně vedla. Nejvíc to vypadá jako raný autorský experiment, od kterého se tvůrce odpíchne a začne na dalších filmech zdokonalovat to, co tady chybělo. Takže by mě i celkem zajímalo, kam se Reitz posunul a snad to i někdy posoudím, jen tady mi opravdu přijde, že je tu všeho hodně a ve výsledku nic moc pořádně. Má to sociologický rámec, který je ale slabě prokreslený, stejně tak psychologický, společensko-kritický rámec zase vyzní málo jako konkrétní kritika, na zobrazení vyprázdněnosti v určité životní situaci je to zase moc bohaté, emoční a hlavně je tu ta hra na optimismus, i čistě jako experiment to je poněkud neobratné, takže celkově zajímavý debut, který je, no... prostě debut, v tom smyslu prvního cvičení celovečeráku. A přitom některé scény jsou skvělé (třeba ta SPOILER sebevražedná KONEC SPOILERU) a občas to v sobě má i příjemný drobný vtípek, nejčastěji skrze nediegetický text.(Kino Ponrepo, Praha)Lepší 3*(22.04.2025)

Filmová prvotina E. Reitze, signatáře Obrhausenského manifestu a aktéra Nového německého filmu, za kterou režisér získal cenu za nejlepší debut na festivale v Benátkách. Film by měl být promítán zájemcům o výše popsané hnutí německého filmu, jelikož v sobě obsahuje mnohá jeho témata (+ film je též názorným příkladem trendů progresivních evropských filmových 60. let): především jeho zaměření na problematickou současnost skrze příběh mladého páru, postupně budujícího rodinu, shánějícího zaměstnání, hledajícího (a nenacházejícího) smysl rodinného života atd. Tento sociologizující záběr se prokazuje na mnoha dokumentaristických postupech (blízkých i cinema-verité), prokládajících fikční příběh. Tento dokumentární odstup se prokazuje i v použitím "klugeovského" vypravěče, udržujícího distanci mezi postavami a divákem. Ale film je hlavně uměleckým zachycením krizí, prázdnoty a nenaplnění v šedivé realitě každodenního života - k tomu decentně používá jiné na tehdejší dobu pokrokové techniky, jako např. "truffautovské" popisky v obraze, decentní mezititulky a líbivou černobílou kameru.(13.04.2015)