Návštěvníci (2022)

Antropologické pohlednici z nejsevernějšího města na světě se dá na první pohled odpustit obsahová strohost - nadhozené téma je relativně všeobecné a Špicberky mají ve své specifičnosti potenciál zvýrazňovače pro zahájenou diskuzi. Formální strohost taky nevadí - k zachycení odloučenosti mrňavého městečka v ledové pustině stačí. Když ale natočíš dokument subjektivním, niterním stylem, je celek zákonitě postižen tvým charakterem - a to je tady docela problém. Autorka trpí sebestředností a nejeví sebemenší ochotu opustit vlastní sociální bublinu / omezený náhled na svět, přičemž v průběhu filmu trousí do ticha strašidelně banální moudra typu "lidi tu k sobě mají blíž" nebo "člověk si tady může oddechnout". Pak dojde na bizarní nářek nad "nemožností lidí někam přijít a žít tam" a "chybí mi zahrada a jabloně", korunovaný zjištěním, že "tu není stálá komunita, lidé přichází a odchází" - přičemž se bavíme o místě, kde příchozí nepotřebují vízum (!) a musí čelit extrémním nejen klimatickým podmínkám (!!!) Jistě, jak už jsem řekl, centrální téma je relativně všeobecné, snadno otevírá diskuzi a občas se skoro dotkne emocí, jenže místo využití výrazně specifického místa k údernosti sdělení a závěrů se děje pravý opak - autorka povrchně nastřeluje univerzální bolístky, naříká u toho stylem, jako by chodila po Zeměkouli teprve druhým dnem (což se s prostředím Špicberků komicky bije) a nedobere se prakticky ničeho ("Svět je mami prapodivnej kraj" - to zpíval Kodym už před třiceti lety, lol). Dejme tomu, že naříkání přejdeme (v rámci osobního pojetí je pochopitelné autorčino splynutí s místem a tudíž se dá chápat, že svůj prožitek povyšuje nad cokoliv jiného), jenže pak nám zas a znovu zbyde jen nerozvinutý nástřel čehosi. Kombinace izolovaného Longyearbyenu, antropologického výzkumu a citlivého přístupu přitom skýtala obří potenciál na mnoha frontách (dopad na mě / dopad na populaci / migrace / život na extrémním místě / politika místa s bezvízovým přístupem / klima / historický kontext a Norsko atd.). Kde je ten film, sakra? Závěrečný "smutek v zahradě" a slogan "tento film je věnován všem, kteří museli opustit Špicberky dříve, než byli připraveni" jsou pak po všem předchozím zjednodušování a absenci citelnějších závěrů úplně mimo.

Sněhová vločka na Svalbardu. Chytrá, citlivá a hodná paní, která to s celým světem myslí dobře, jede zkoumat Svalbarďany, aby je ale místo pozorování a analýz začala poučovat o tom, jak mají správně žít (rozuměj: podle jejích sluníčkových představ). Pak se začne hroutit, což se dá očekávat, když se vydáte někam, kde jste úplně cizí a navíc tam půl roku není slunce a kde jsou jen dvě roční období - led a bláto. Ale paní z toho samozřejmě viní "nepřijetí" ze strany místních. Vrcholným důkazem neinkluzivnosti místní komunity je etiopský astronom, který do vidlákova všech vidlákovů přijel naslepo hledat práci a překvapivě tam poptávka po astronomech moc není... Uff...

Tento snímok síce zaujímavo zobrazuje život v najsevernejšom meste na svete a aj úskalia, ktoré k tomu prislúchajú, ale natočené to nebolo pútavo a ani s nejakým výraznejším presahom. Okrem ozaj pútavých prírodných obrazov ma tu nič tak nenadchlo a skôr si kladiem otázku, kto by dobrovoľne šiel na tak nehostinné miesto, tobôž to spraví vlastným deťom. Každopádne fanúšika si to určite nájde a možno sa nad tým aj zamyslí. Mňa to nebavilo. 55 %

Všude je to stejné. Ani Norům se 100 let staré smlouvy nehodí. Špicberky sice na první pohled vypadají jako ideální působiště pro sociální antropoložku, ale film zdejší problémy jen lehce nahodil a hodně zjednodušil. Longyearbyen je opravdu místo jako z jiné planety, takže film za vidění určitě stojí. Jenže nejsilnější národnostní menšinu tu tvoří Rusové, o kterých v dokumentu nepadla ani zmínka. Takže opět politika, jen z druhé strany. Tak ať si filmaři nenamlouvají, že jsou lepší.

Dokument, jehož jediným plusem jsou záběry krajiny na Špicberkách. Vysokoškolsky vzdělaná sociální antropoložka se zcela vážně ptá, proč by nemohla vychovat své děti tam, kde chce? Proč jenom doma? Jako by to snad bylo nezpochybnitelné právo každého člověka již od jeho narození: moci si sám bez omezení vybrat, na jakém místě planety bude chtít žít. Že bychom se třeba všichni i se svými rodinami sebrali a vyrazili dejme tomu do Švýcarska...? Nebo na Capri...? Nebo do toho (nyní již zpropadeného) Norska, jehož vláda se konečně odhodlala řešit neúnosnou situaci a společně se Švédskem, Dánskem, Finskem a Islandem spolupracuje při vyhošťování nelegálních imigrantů? Doslova tragikomicky pak působí etiopský kosmický fyzik, bědující, že malém v rybářském městečku daleko za polárním kruhem nemůže najít práci. To je asi jako kdybych se rozhodl postavit si rozhlednu ve sklepě a pak naříkal, že odtud nikam nevidím. Pani Zdeňka, které norská vláda přidělením grantu zajistila dva roky existence pro celou její rodinu se třemi dětmi, prolévá krokodýlí slzy nad tím, že když její dvouletá výzkumná činnost skončila, musí se opět vrátit domů. Ovšem na to není připravena - z dobrého bydla v norském dotačním ráji prostoupeném hyghe už se jí k rodné hroudě vracet nechce. Svou frustraci tedy vtělí do jalového výkřiku v závěrečných titulcích: prý - věnováno všem, kteří museli ze Špicberk odjet dřív, než na to byli připraveni. Co k tomu dodat… točit ten dokument pro těch pár lidí snad ani nestálo za to.