Návštěvníci 2: V chodbách času (1998)

Návštěvníci 2: V chodbách času začínají přesně tam, kde první film skončil – a už tím dávají jasně najevo, že nepůjde o opatrné pokračování, ale o přímý skok zpět do rozjetého chaosu. Hrabě Godefroy z Montmirailu, řečený Udatný, se sice úspěšně vrátil do své doby, jen aby zjistil, že chodby času zůstaly otevřené. Důvod je prostý: vychytralý Jacquouille la Fripouille zůstal v budoucnosti, místo sebe vyslal potomka Jacques-Henriho Jacquarda a navíc si stihl přivlastnit rodové šperky svého pána. A bez nich se žádná svatba konat nemůže. Godefroy je tedy nucen vrátit se do 20. století, aby napravil další katastrofu způsobenou svým sluhou. Už samotná zápletka naznačuje, že dvojka nebude opakováním, ale spíš eskalací. A skutečně: film je ještě rychlejší, hlučnější a šílenější než první díl. Gagy se valí v kratších intervalech, situace jsou vyhrocenější a tempo málokdy poleví. Stále jde o velmi vtipnou záležitost, ale oproti jedničce tu cosi nepatrného chybí — elegance a pocit překvapení. Jedním z nejcitelnějších oslabení je přeobsazení role Frénégonde / Béatrice. Původní představitelka dodávala postavě aristokratickou jemnost, naivitu a upjatost, díky nimž byly její interakce s Godefroyem tak přirozeně komické. Nová herečka je křečovitější, méně „roztomile mimo“ a její chemie sJeanem Renemuž nepůsobí tak samozřejmě. Není to katastrofa, ale je to změna, na kterou si divák musí zvykat — a film mu na to příliš času nedává. Dvojka navíc otevřeně sází na to, co fungovalo minule, a snaží se to přebít. Tam, kde byla v jedničce demolice bytu vedlejším produktem neznalosti a střetu dvou světů, je zde destrukce často samoúčelná. Typickým příkladem je nafukující se břicho při mučení vodou — gag převzatý z animovaných filmů, který narušuje pečlivě nastavený „realismus v nereálném světě“, jenž byl pro první díl klíčový. Tvůrci podlehli pokušení přidat víc všeho: víc hluku, víc násilí, víc hysterie. A tím paradoxně ubrali na lehkosti. To je ostatně osud mnoha úspěšných pokračování. Pokračování je stále velmi dobré — smějeme se, ale méně nás překvapí. Jedna věc však zůstává naprosto výjimečná: jazyk. Humor filmu nestojí jen na tom, co postavy dělají, ale především na tom, jak to říkají. A právě zde je třeba smeknout před českou překladatelkou, úpravou dialogů a herci původního českého dabingu. Zatímco francouzský originál stojí pevně na archaismech, český dabing (na rozdíl od prvního filmu a od televizní verze druhého dílu od stejné režisérky s původním obsazením) si vytvořil vlastní, umělý jazyk — pseudostaročeštinu, existující výhradně pro potřeby humoru. Je to mistrná práce. Postavy používají vznešené, kronikářské větné konstrukce k popisu těch nejnižších tělesných záležitostí. Právě v tomto kontrastu spočívá podstata humoru Návštěvníků: mluví jako z letopisů, ale řeší špínu nebo tělesné utrpení. Repliky jako „Dovolte mi lapiti jej a namastiti jeho posed.“ nebo „Zatímco jemu po trůňku zle je, vévoda zde oloupen o šperky je.“ jsou lahůdkou pro každého, kdo má rád jazyk jako tvůrčí nástroj, nikoli jen prostředek sdělení. Zcela zásadní podíl na tom má iPavel Trávníček. Jeho Jacquouille je hlasově slizký, živočišný a nepřehlédnutelně odpudivý — přesně takový, jakým má být. Trávníček navíc dokázal jasně oddělit smradlavého středověkého sluhu od zženštilého Jacquarda, čímž vytvořil dvě výrazně odlišné postavy. Jeho expresivní projev, často mylně označovaný za přehrávání, dokonale odpovídá vizuální hysterii výkonuChristiana Clavierave druhém díle. Ve srovnání s uhlazenějším televizním dabingemJaromíra Medunypůsobí paradoxně blíže duchu originálu. Je škoda, že Trávníček bývá v diskusích o dabingu posuzován podle svého mediálního obrazu, nikoli podle profesionální práce. Faktem zůstává, že právě původní dabingová verze z roku 1999 nejlépe vystihuje syrovost, jazykovou hravost a anarchii, na nichž filmová série stojí. Návštěvníci 2: V chodbách času možná ztratili část elegance a kouzla prvního filmu, ale pořád nabízejí energickou, hlučnou a jazykově brilantní komedii, která má vlastní identitu. Není tak čistá, není tak překvapivá — ale ve chvílích, kdy nechá jazyk a herce dělat svou práci, stále dokáže připomenout, proč se do těchto chodeb času vyplatí znovu vstoupit.

Priemerná komédia rozvíjajúca príbehNávštevníkov. Tentokrát sa však nepodarilo udržať úroveň humoru a ten poklesol takmer do suterénu zaoberajúc sa telesnými tekutinami a lacným vtipom neokrôchaného správania Jacquouillea, doplnený všetečnou drzosťou slečny Ginette. Veci neprospela ani výmena v úlohe Frénégondy/Béatrice a hoci Muriel Robin sa snaží zo všetkých síl, v záplave priemerných gagov sa šarmu Valérie Lemercier nevyrovná. Najlepšie zo všetkých vychádza Jean Reno, ktorého postava sa nemusí nijako pitvoriť ani podlizovať divákom. Christian Clavier síce hrá vynikajúco, akurát sa z neho stal stredovekýFantozzi. Produkcia hoci nie je zlá, je na nej vidieť, že film je rýchlo kvaseným pokračovaním, ktorý hádže diváka z gagu do gagu bez toho aby ho nenechal vyznieť.

Přesně  jak píšou kolegové , je to tak ulítlé , že je to moje krvení skupina. Uřvané , zběsilé až občas do grotesky. To můžu. Jen mi vrtá hlavou proč rejža přehodil hlavní ženskou roly na Muriel Robin a sebral jí Valerii Lemercier , která se tam ale stejně ukáže v úplně jiné roly než v 1. díle. No předpokládám , že mu Muriel asi tentokrát líp potáhla brabečka..

Víceméně navazující na skvělou jedničku. Jen zde už bohužel nastal mírný pokles, herecké obsazení stále výtečné a dobře doplňující se. Jen ten scénář je tak trochu "předimenzovaný" ... Opakující se vtipy jsou stále vtipné ale nakupilo se i neskutečně moc dalších scének že to prostě přeteklo. Ten samotný příběh propojený s jedničkou a s neuzavřeným koncem je stále víc než nadprůměrný.  Samozřejmě kdo viděl jedničku je povinností vidět nadcházející etapy. Zde dávám 80-85% ... Ať zhynu, jestli ustoupím! ;D

Jak už to bývá, pokud druhej díl využívá stejnej námět, ale jenom vytváří trochu jiný komediální situace, má vždyckyjedničkajasnou výhodu v tom, že prostě byla se svym nápadem první. Tentokrát ani příliš neplatí rčení "more of the same", jelikož tý zábavy je přece jenom o něco míň než minule a víc bavit jsem se začal až v druhý polovině stopáže. Nemůžu si pomoct, ale opět by se dalo ze střetu středověkejch buranů s dnešní moderní dobou dostat poněkud víc, tři jistý hvězdy.