Nárcisz és Psyché (1980)

Dosud jsem neměl potřebu označit nějaký film za psychedelický, zda však - především neuvěřitelnému hereckému podání Udo Kiera a vedení Gábora Bódyho - nemám pochyb. Ani ne po půlhodině se mi všechny filmové prvky, postavy, dialogy, gesta, děj a symboly smísily v jedno vizuální terno. (Jako bych byl na koncertu Jimyho Hendrixe.) Samozřejmě (už proto) nejsem o filmu schopen nijak rozumně promluvit.(26.06.2025)

Povedená postmoderní Angelika, Markýza Andělů, obludný postmoderní Orlando. Jen jakoby se každý ze dvou hlavních hrdinů připletl z jiného mýtu. Pět tomu dát je nutnost, kdybych to průměroval po dílech (jsou tři verze, viděl jsem třídílnou), bylo by to jen na čtyři. Připomínalo mi to leccos. Především je hlavní herečka kombinací typu Adjani a bubamary Marii Schneider a s ní se mi hned vybavilo Poslední tango, takže mě s Bertoluccim potěšil komentář honajz2. Adjani měla zas v sedmdesátkách fláky typu L'Histoire d'Adèle H., takže se to taky referenčně jakž takž spíná. Ale pak se mi už do mysli výrazně nasouvá fantaskní Ruiz se svým kolorováním, se svými perspektivami a deformacemi, a to už nějak neštymuje, zvlášť, když je to až po Bódym. Pravda, Ruize evokuje i formát – Narcis a Psýché je trochu dvojenec Tajemství Lisabonu. K němu přidávám Borowczykovy Dzieje grzechu, které sedí hlavně kvůli eskapádám hrdinek a retru – ostatně líčení tu je chvílemi jak z Jirešovy Valérie a dokud není hrdince i po třiceti letech historie stále 20, člověka to uklidní. Pak se ale náhle přidají masky jak z Żuławskiho Na srebrnym globie a výjevy jak z Germanova Je těžké být Bohem a přidá se milování, které jako by z oka vypadlo Sokurovově Bovary – snímání milostných scén je leckde tak obdobné, až mi vrtalo hlavou, kde že jsem tu kameru už viděl – a ono v Chytilové Ovoce stromů a ono v Zastihla mě noc, jen tam to bylo v plynové komoře… Sám si říkám, že mi tu množství referenčních bodů převyšuje nadšení, které směrem ke konci vyprchávalo. Jsou tu prostříhávané záběry, rozmazávané záběry, masivně jsou používány dvojexpozice, mrtvolky, zpomalování, oslňování, deformace zvuku (synťáková hudba a různě manipulované nahrávky a zvuk jsou kapitolami samy pro sebe), rastr přes obraz, k tomu časosběrné záběry – prostě je to opulentní, prochází se různým časem a celé je to tak monstrózní, až by se chtělo pro příznivce napsat rivettovsky bizarní, kdyby: kdyby pak po operaci polypu nepřišel druhý díl filmu, který snad pro dobu a místo evokuje spíš historického a občas do křeče ustrnulého Huszárikova Csontváryho – přidávají se mnohé animírky. A přijde únava a všechno „chci trávu v interiéru“, „chci tam balón“, „chci tam divadlo“, „chci tam větrostroj“, „chci tam jednonohýho“, „chci lítací prase“, „králíka s blikajícím červeným okem“ už nepůsobí ani ústrojně, ani není tak zábavné. Angelika, ehm Adjani, ustoupí do pozadí a dějí se věci mužské, upovídané, ne moc zajímavé na pohled, ani filozoficky. Vzdálené časově i místně. U děl jako tohle mívá excentričnost prostředků tendenci převážit nad obsahem. Od druhé třetiny to prostě ztrácí dech, snové scény nejsou výrazově napojené na dějové, je zde příliš mnoho textu, chybí jádro...(09.06.2025)

Bódy byl vždycky experimentátor a jeho filmy podle toho vypadjí - a platí to i tady, kde sice je rozvitý klasický příběh, ale zároveň není rozvinut tak, aby to narativně na čtyřiapůl hodiny vystačilo. Problém s tím ale nemám, jelikož jinak to funguje dobře. Vlastně je to něco na způsob historického velkofilmu autorského režiséra Bertolucciho a laXX. století, ale divácky náročnější, přesto však mapující dějiny ve větsí časové osě. Ústřední zápletka je sice svým způsobem melodrama, ale má své kouzlo, jelikož to je přiznané a spíš jde o audiovizuální stránku, která tomu přidává podobný přesah, jako závěr Viscontiho Geparda - a sama o sobě je většinou úchvatná. Celkově to nakonec skutečně epické je, byť zaplněné všemožným experimentováním, ať už se přijatelněji hodí nebo ne. Pořád mi to ale je spíše sympatické, protože to umí zapůsobit, není to samoúčelné a navzdory pár bizarnostem je to chytře zakončené. Jen je třeba tomu přijít na chuť a buď vám to vyjde, nebo naopak ne, každopádně za pokus to stojí tak jako tak. Bódyho debut Amerikai anzix by o tom dost rozhodl, jelikož je sice ještě náročnější, zato však zaručeně poznáte Bódyho filmový styl a tím pádem jestli vám těch skoro pět hodin za to stojí. Spousta prvků se zde objevuje znovu a "rehabilituje" klasické kostýmní melodrama o mnoho nových vjemů. Jen nad prací s monochromatickými scénami doteď přemýšlím a možná si k tomu najdu nějakou studii, jelikož si nejsem jistý, co přesně ty výrazné edity znamenaly. Podobně některé scény jsou vyloženě zvláštní a jejich význam jsem jaksi nepochopil, ale základní kostra z toho po prvním zhlédnutí jasná je. Slabé 4*(16.04.2025)

Kopie rekonstruovaná maďarskou filmotékou má délku 272 minut t.j.4h32min. (1.díl 1h38min, 2.díl 1h16min, 3.díl 1h38min.)(29.11.2019)