Můj přítel Ivan Lapšin (1984)

Film rozhodně není o odhalování zjevných či skrytých tváří stalinismu, jde spíš o nahlédnutí do života policejního vyšetřovatele Lapšina a jeho přátel, a ano, nahlédnutí z 30. let, ale komplexní soudy o této době bych z tohoto filmu radši nedělal. Tady nejde tak o dobu, jako o člověka. O člověka, hledajícího štěstí a jistotu tváří v tvář tvrdému a necitlivému světu který zná z každodenní práce i z minulého života (a zde ona "doba" hraje roli). O člověka, u kterého čekáme, jestli mu přátelství a láska pomůžou konečně vybřednut ze samoty. I přes většinou černobílou kameru a všudypřítomnou ruskou zimu a šeď diváka pohltí (přes málo uspořádanou první polovinu) nostalgická, citlivá a vnímavá atmosféra filmu, asi nejlépe ilustrovaná už úvodní seznamovací scénou, kdy kamera familiérně zkoumá a prochází řadu detailů v bytě vypravěče příběhu (syna Lapšinova přítele), přičemž "velký" okolní svět nechává za jeho okny.

Film je kriminální drama a je považován za jedno z vrcholných děl sovětské kinematografie. Odehrává se v malém provinčním městě Unčansk v roce 1935, v období těsně před velkými stalinskými čistkami.Děj: Vypravěč v roce 1983 začně vyprávět příběh z roku 1935, kdy jako devítiletý chlapec žil se svým otcem v domácnosti Ivana Lapšina v provinčním městě Unčansk. Ivan Lapšin (hlavní postava) je charismatický šéf místní kriminálky, tvrdý idealista a veterán občanské války. Lapšin se svými muži pronásleduje brutální bandu Solovjova, která páchá nesmyslné vraždy. Společně s podřízenými a přáteli bydlí v přeplněném komunálním bytě u stařenky Patrikejevny. Každodenní život plný drobných hádek a nouze se prolíná s prací milice a divadelním prostředím. Lapšin se zamiluje do místní herečky Nataši, ta však tajně miluje jeho starého přítele, novináře Chanina, který právě ovdověl. Chanin se po smrti ženy pokusí o sebevraždu, ale Lapšin ho zachrání a vezme s sebou na akci proti banditům. Během razie Chanin náhodou zahlédne prchajícího Solovjova, při zatýkání je ale sám těžce zraněn nožem. Lapšin následně banditu zastřelí, přestože se chce vzdát. Po uzdravení Chanin zve Lapšina i herečku na cestu na Dálný východ, oba však nakonec zůstanou v Unčansku a Lapšin ukončí vztah s Natašou.INTERPRETACE: Film je především velká, bolestná requiem za ztracenou iluzi. Dívá se zpět pohledem člověka z konce století, který už ví, jak to všechno dopadlo, a sleduje ty milé, naivní, statečné lidi, kteří tančí na okraji propasti a zpívají si přitom revoluční písně. Žádné proslovy, gulagy, popravy – jen zima, špína, přeplněný byt, vůně zelňačky, smích u gramofonu a tiché, téměř nepostřehnutelné praskání ledu pod nohama. German ví, že skutečná hrůza není v tom, co se stane za pár let, ale v tom, že už se to děje teď, v těchto lidech, v jejich jazyce, v jejich snech o zahradě, kterou nikdy neuvidí. Ivan Lapšin je přitom nejsložitější postavou sovětské kinematografie. Je to světec revoluce, který sám neví, že je katem. Věří, že „čistí zemi od špíny“, a přitom jeho ruce už jsou od krve až po lokty. Když na konci zastřelí vzdávajícího se Solovjova, není to ani tak pomsta za Chanina, jako spíš logické vyústění jeho vlastní víry: nepřítel se nesmí nechat žít, i když klečí a prosí. O pár let později bude stejně klečet sám Lapšin – a někdo jiný, stejně idealistický, zmáčkne spoušť s tím samým heslem na rtech. Komunální byt funguje jako mikrokozmos celé země: všichni se navzájem milují, nenávidí, potřebují, udávají (jen zatím ještě ne papíru). Všichni sdílejí jednu kuchyni, jedno wc, jedno rádio, jednu budoucnost – a nikdo nemá soukromí ani budoucnost vlastní. Když se Okoškin snaží utéct do manželství a vrátí se zpět, protože „tam je ještě hůř“, je to malá, smutná komedie, která říká vše o nemožnosti úniku. Láska je tu také odsouzená k nezdaru, protože v systému, kde člověk patří především kolektivu, nemá soukromé city místo. Lapšin miluje Natašu upřímně, mužsky, skoro dětinsky – ale ona miluje Chanina, který je už zlomený smrtí ženy a vlastní vinou. A Chanin, když se zotavuje z bodné rány, najednou vidí Lapšina jako bratra, ale už ne jako člověka, s nímž by mohl sdílet život. Všichni tři jsou osamělí uprostřed neustálého hluku a doteků. Nejsilnější moment filmu je přechod do barvy na samém konci. Do té doby jsme viděli černobílý, zašedlý, ale živý svět – a najednou je tu pustina, rozpadlé domy, sníh a hlas vypravěče: „A z těch lidí už nikdo nežije.“ Barva tu není odměnou, je to rozsudek.(12.12.2025)(méně)(více)

Ze tří posledních filmů Alexeje Germana je jeden natočený z pozice cizince v civilizaci na cizí planetě (Trudno byt bogom) a dva jakožto vzpomínky z dětství starého muže (toto a Chrustlajov, mašinu!). Když pomineme, že ony dva předposlední snímky matou mimo jiné diváka v tom, že se tváří jako režisérova autobiografie (kterou ani jeden z nich není), nabízí se nám tyto výchozí pozice jako ideální startovní čára ve snaze zorientovat se v nelehké formě vyprávění, která je pro Germanovy filmy příznačná. Jeho příběhy jsou vyprávěny nejen čistě subjektivně, nýbrž i vzdálenou optikou dítěte, které plně nerozumí zmatenému světu dospělých, který se kolem něj odehrává. To vše se navíc kombinuje s tím, že mnoho z příběhu bylo vypravěči řečeno až později jeho otcem, který ani u většiny zobrazených událostí nebyl. První záběr filmu, ve kterém kamera přejíždí po obrazech, fotografiích a artefaktech bytu vypravěče, nabízí poslední dílky do skládačky, ze které je celý ten příběh vytvořen. German ve svých filmech vzácně kombinuje nespolehlivost paměti i její interpretace, nicméně jí takovou nabízí jako možnost vyrovnání se s nelehko uchopitelnou vzdálenou dobou. Ti, kteří v dětství tiše poslouchali dialogy přiopilých rodičů a jejich přátel, jakkoli jim nerozuměli, lépe pochopí jak a o čem tento film vypráví.(15.09.2020)

"Ivan Lapšin" je film, na který se nezapomene, i když si z něj nic nepamatuje. Je to jakási velká vlna, která se převalila, a vy si dodatečně vybavujete její vlněni. Ivan Lapšin svádí (jistou) herečku a chladnokrevně zastřelí (jistého Solovjova), nic víc o něm nevíme, musíme ho vyčíst a vysledovat z prostoru mezi řádky (between lines and frames)... Na začátku osmdesátých let se už o 'socialistickém realismu' mnoho nemluvilo, a pokud ano, pak Alexej German (svým filmem) jakýkoli diskurs na toto téma jednou pro vždy uťal... Jasmijn van Grop se (dokonce) domnívá, že jde o ryze postmoderní film, přestože modernu ničím nepřesahuje... V jiné recenzi jsem četl srovnání s Fassbinderovým "Alexem" - to mě zaujalo... Viděl jsem už několik ruských filmů odehrávajících se v tzv. komunálních bytech; nejspíš by se měly znovu zavést. Komunální bytová politika KSČM je docela zajímavá.(07.04.2017)

Je to především dokonale propracovaný film "ruské školy" - v kombinaci s tím nejlepším z Nové vlny evropského filmu (a v souvislosti s Českem i to, k čemu jsme měli nakročeno díky Vláčilovi). Je to zde navíc v plné síle a syrovosti "východu". Hlavní atributy: pečlivě rozvržený temporytmus, narace zcela odlišná od Ameriky - nejde o "velký příběh", dlouhé záběry, kombinace barvy a černobílého obrazu, velmi působivé svícení kontrem, neskutečná práce s mizanscénou a v exteriérech, SKVĚLÉ herecké výkony, skvělá dramaturgie a smysl pro formu i gradaci! Mužnost Germanova obvyklého filmového prostředí spolu s tematikou (vnucenou? mu v prvních filmech??) mi při druhém shlédnutí očima přítele, který tyhle skvosty denně nekonzumuje, trochu uvadala v jakési sovětské dobrodružství kriminalistiky - zejména při scénách z komisařství a z bytu. Film je mnohomluvný a neříká se zde jen "miluji tě", snadno se ztratíte v poměrně složitých větách pronášených rychle a mimochodem, mimo sledovaný děj. A ztratíte se snadno i v obraze - často uteče detail, který vzápětí překvapí svou důležitostí. Často nejde dějově o mnoho, ale vše je v atmosféře, ve vtiskávání si určitého obrazu, konstitutivního pro charakter té které postavy. Je tu už i dost drastický humor - ten bude v Germanovi nadále i v jeho dvou majstrštycích. Rámování filmu mi připomnělo Michalkovu Urgu anebo i Končalovského Sibiriádu - ruská škola. Možná i Tarkovského, ale jen chvílemi - German měl velmi dobře vyvinutý vlastní smysl pro metafyziku a nepotřeboval k němu vždy záběry a la Stalker. No, a opět: s rámováním se přihodilo takové to lehce patetické účtování: "...ano, tam jsme tehdy byli a hleďte výšiny, kde jsme dnes." U Michalkovů mi to ale vadilo podstatně víc. PS: Ivan Lapšin napsal velmi dobrou monografii o ruské hudbě - ale to nebude ten samý-)...(24.02.2012)