Mirch Masala (1985)

"Ať lev svou kořist dostane!"Do chudobnej indickej dediny dorazia banditi najhoršieho druhu, čiže v štátnom úrade a s prakticky neobmedzenou mocou. Okrem hmotných statkov má ich veliteľ zálusk aj na ženy, konkrétne jednu, ktorá ale na jeho mlsné pohľady, zmyselné reči a krútenie fúzov nereflektuje tak ako by si predstavoval, takže musí nastúpiť hrubá sila, pred ktoru sa spasí za múrmi feferónkovej manufaktúry. Popri tom film zobrazuje aj bežný život s klasicky rozdelenými úlohami podľa pohlavia, rozpory pokrokárov s tradicionalistami, dilemy o prospechu celku a obetovaní jednotlivca aj premeny postoja podľa aktuálnej situácie. Vo filme samotnom som to síce nezachytil, ale mal by sa odohrávať v 40. rokoch minulého storočia na sklonku koloniálnej éry, hlavný zloduch sa dokonca producíruje v britskej dôstojníckej uniforme a ohuruje miestnych reprodukovanou hudbou. Po výtvarnej stránke je to klasicky indicky veľmi farebné, zároveň to vyprahlými prírodnými scenériami (a trochu aj príbehom) evokuje western, no a muslimský strážnik výrobných statkov mi pre zmenu pripomínal ruského mužika z nejakej starej dodatočne kolorovanej fotky. Herecky to nie je také afektované, ako som možno čakal, až teda na zopár násilných a umieracích scén. Príbehovo mi to miestami prišlo trochu rozťahané, ale dramatické obliehacie finále bolo veľmi silné, takže udeľujem štyri chlebové placky pre tie za bránou.

Přemýšlím, co s hodnocením... Po vizuální stránce vnímám ten film jako mistrný, pokud jde o snímání místních exotických reálií v pohledných záběrech i práci s výraznou barevností, aniž by padala do kýče. Ketanu Mehtovi se daří vytvořit silnou podmanivou atmosféru vzdálených lokací již od počátku, i ve scénách, v nichž ani neprobíhají napínavější okamžiky – a to jak představení života místních žen, jejich tradic, tak narušení tohoto exkursu příchodem vojáků s jejich výsostným vůdcem, kdy se začíná cosi rýsovat. K hereckým výkonům jsem též neměl výhrady a dějově se zde s příchutí westernu rozdávají velmi zajímavé vztahové a sociální „karty“ mezi domácím obyvatelstvím a příchozími cizinci. Jenže jak děj graduje, stává se ve druhé polovině již časem průhledný, tím ve vybraných scénách i lehce táhlý a ve finále zMirch Masalyvypadne dosti schématická feministická agitka. Jedna věc je otevírat ve své době odvážné téma násilí na ženách, druhá věc pak místy směšně přehnané podání evokující vyhrocenou černobílost socialistických agitek, což se nejvíc týče závěru od momentu, kdy ženy utíkají s lekavým pokřikem před příchozími muži, jakoby šlo o horrorová monstra. Podobně směšných momentů jsem sice nevnímal ve filmu až tolik, byť zrovna závěr se pro vyznění stává klíčovým, a silná filmařská stránka tomu zachovává pořád důstojnost, stejně tak z těch přehnaně vyhrocených scén jde jistá síla včetně dovršení hereckého ztvárnění postav (zoufalý křik se záchvatem N. Shaha v kontrastu k uhrančivému, mlčenlivému pohledu Smity Patil).... a protože mě film vážně vtáhl, měl dost silných kladů a že mám slabost nejen pro Naseeruddina Shaha, ale i historické období konce 19. + začátku 20. století ve filmech, slabou 4. hvězdičku dám. Být ale tohle současný film, do dnešní hyperkorektní doby přímo ideologicky padnoucí, šel bych nejspíš s hodnocením níž.[75%](17.10.2024)

Už není moc filmů, které striktně dodržují jednotu děje, místa a času. Dnes už je to dávno překonaný požadavek klasických dramat, avšak pokud se vhodně použije i dnes, má to své kouzlo. Kouzlo to má ale i v něčem jiném: přídavnou hodnotou pro evropského diváka je porovnání indické mužské a ženské nátury s naší. Sám sice nepatřím v tomto oboru k reformátorům, aniž bych nějak podporoval ženská hnutí, ale když se setkám s nějakou krásnou a chytrou ženou, vždycky mě to dojímá; teď si ale zrovna na žádné setkání, kromě ve filmu, nemohu vzpomenout. V tomto filmu ženské paralizují vojenskou četu (a své poněkud přihlouplé muže) čili papričkami, zbraní, kterou znají z denního života, které jsou přesyceny, a tak dají "nažrat" i super ješitnému a hnusně prohnanému veliteli čety. - Samozřejmě je tu možno rozebrat i roli subedarů (vymahačů daní, taxmanů) a porovnat ji z českou praxí. Atd.(05.10.2024)

Je to vynikající drama občas lehce konfekčnějších prostředků, připomíná vysokostí třeba Lacombe Lucien - sem tam reálie, sem tam přesah, sem tam figurkařina a ozdůbka ve scénáři. Pořád jsem přemýšlel, odkud že to znám a asi že jo - Sedm statečných v náležitě jiné dramaturgii i rozvržení pohlaví. Smita je tu asi zatím nejkrásnější, co jsem viděl, finální obraz filmu by měla na csfd mít za avatar, holka okatá. Barevně i střihově je to vynikající. Kdybych neviděl uniformu anglického kolonizátora a hodiny na zdi, mohl by být příběh zasazený do doby třeba o tři staletí dřív. Pak by to směřovalo k jakési legendě - Kitěž? A bacha: zmiňovaná červená je ve filmu nejčastěji v kontrastu s odstíny zeleně. Dává to specificky výbušný kontrast.(22.01.2024)

Rozporuplné dojmy po zhlédnutí. Barevně jeden z nejkrásnějších filmů, třeba i ten nejkrásnější, vezmu-li to logikou - kdo vyhrává v červené, vyhrává všechny barvy. A to na vítězství v opojnosti rudou útočí chilli papričkami za slunečního svitu, proti vší té konkurenci nočních red light filmů. Jenže to trochu sráží scénář s neduhy typického hollywoodského westernu, k tomu ti afektovaní herci, že jsem místy pochyboval, zda se ještě dívám na paralelní kinematografii. Ale to byla má blbost, že jsem na těch Sedm statečných(byť tedy s několika směšně působícími scénami - pro Evropana?) nepřistoupil. Teď si hledám screeny k indickému filmu a musel jsem začít tady, při proklikávání mě to nutí zpětně zvýšit na pět, třebaže vím, že by mě v tom vyprávění těch pár věcí iritovalo dál. Na plný počet to není, ale chci ho dát. Smitu Patil jsem si už oblíbil na maximum, 3+1 mi také připadá více než 2+2, je v tom víc talentu, v něčem zářit, v něčem hořet, než docela dobrá komplexnost. A když přijdete s takovou obrazovou originalitou a celkovou nápaditostí, když zkrátka vyhrajete v červené, tak si tam nějakou tu směšněji působící scénu mějte. Rudá tu není jen v množství papriček a s nimi ladících ženách v sárí, prochází filmem jako symbol, zejména prolité krve samozřejmě, ostatně i koření zde slouží jako symbol. Vzdoru, úkrytu a zbraně proti vetřelcům - patriarchátu, kolonialismu. Což mi připomíná, že bych konečně mohl prozradit jedno tajemství světové kinematografie. Pro opomíjení indického paralelního filmu(a to nemluvím o superignorantech, co si zaměňují Bollywood s veškerým filmem, navíc v jakémkoli jazyku a jakékoli zemi této multizemě, a ještě mají po zhlédnutí Milionáře z chatrče pocit, že viděli něco indického) netušíte, že základním tématem mnohých z nejlepších indických filmů je postavení žen, jejich vykořisťování a zneužívání nastavením indické společnosti. Tady se Mirch Masala oproti obvyklému zobrazení skrze nelehké a smířlivě přijímané osudy odlišuje tím, že se ženská komunita postaví hrdě na odpor, což se i nabízelo její početností. Paralelní indická kinematografie je tedy tou nejvíce feministickou, opravdu, zcela přirozeně a skrze dobré filmy, jenže tím samozřejmě nikdy nepřeřve připitomělé západní agitky, točené na sílu, na kvóty, na zakázku. To se pochopitelně netýká jen filmu. Smůla no.(23.05.2023)