Mikoláš Aleš (1951)

Nelze nedat nic, protože profesionalita je tu jasná. Ovšem dějově jsou to spíše takové útržky, které mne moc nezaujaly. Některé scény se mi jevily silně přehnané a idealizované. Viděl jsem to až do konce, ale podruhé o to opravdu nestojím. Domnívám se, že těch dvacet procent je tak akorát.+++koment z roku 2023-Nedá se říci, že by me to zaujalo. Tempo pomalé a způsob podání je tak na usnutí. Nakonec zaujme jen scéna s Národním divadlem, ale jinak to nebylo nic pro mne. Zbytečně natažená stopáž to jen umocnila. Takže za mne jen další zbytečný pokus o životopisný snímek.

Mikoláš Aleš to měl ve své době těžké. Vyznával prostý lid a běžný život (ne)obyčejných lidí. Byl to vlastenec. A i v dobách, kdy měl hluboko do kapsy se nesnížil k tomu, aby někomu podlézal nebo slevil ze svých ideálů. Mikoláš Aleš byl takovým talentem, že se na škole pořádně neměl co učit. Myslel pokrokově, což vedení nechtělo slyšet a proto s nimi přicházel do sporů. A nejen s nimi, ale i s dalšími měšťany a honorací. Na druhé straně právě díky tomu pronikly jeho kresby k nejprostšímu lidu a ti ho měli rádi. Závěrečná scéna je trochu patetická, hned je poznat, že se nacházíme v 50. letech. Nicméně obsazení snímku je vysoce nadstandartní a film režiséra Václava Kršky působí živě, vždyť se do role Karel Höger také opřel.

Alšův životopis se nesoustředí na strnulá data, je stejně temperamentní jako sám Aleš. Krška se pokusil zasadit film do dobového kontextu, což se mu bohužel příliš nepovedlo. Částečně je to dáno i enormně velkým důrazem na hlavního hrdinu. Krška bohužel selhává právě tam, kde mohl být jeho film nejzajímavější. Přenechává vše na bedrech Högera, což určitě není špatné rozhodnutí, ale pro neznalé dobového klimatu může být film až neuchopitelný. Ve filmu padne jediná zmínka o Mánesovi, i když byl pro Alše velice důležitý. Jediné, co Krška obšírněji vysvětluje, jsou důvody negativních vztahů akademiků k Alšovi. Mikoláš Aleš je příliš epizodický. Höger byl schopen mnohem lepších výkonů. Za zmínku snad stojí to, že tento velký odmítač filmových slz zde při pohledu na hořící Zlatou kapličku pláče.

"A kde je život…?"Tak nevím, zda je tenhle zideologizovaný a minimálně z části vyfabulovaný životopis Mikoláše Alše víc k pláči či smíchu. Všechny ty Alšovy údajné výroky o tom, že"v lidu je a bude naše svoboda", že "prostý český člověk je největší oporou vlasti," a že "měšťáky nikdy nenaučíte milovat umění,"z tohoto se chce člověku vážně brečet. A rozjuchaná veselice v závěru filmu je zas tak pitomoučká, až se tomu člověk musí až smát. Ocenit lze snad jen Högerovo herecké umění, ale to na víc než na 2 hvězdičky nestačí.

Krásně vlastenecké, ale od Kršky bych čekal více režisérské invence (viz jiný jeho životopisný snímek "Housle a sen"). O Alšově životě jsem se z tohoto filmu leccos dozvěděl - např. o jeho mecenáši Brandejsovi (traduje se Alšův výrok "Nebýt tehdy toho žida Brandejse, tak bych byl musel snad zahynout"), o jeho lásce a manželce, o účasti na demonstraci proti profesorovi, který ve své přednášce popřel existenci vlastního českého umění, o spolupráci se Ženíškem na výzdobě Národního divadla... Bohužel zde není zmíněna skutečnost, že od svých 22 let byl Aleš sám, rodiče i oba bratři mu zemřeli. Černobílé filmy mám moc rád, ale myslím, že tomuto snímku by více slušela barva (už kvůli těm obrazům). Celkově jsem spokojen, ale mistrovské dílo to přece jen není.