Liza (1972)

Už Deleuze zpozoroval, že Ferreri ovládal „umění vyvolávat původní světy uprostřed realistických prostředí…“ (…) A „umisťuje sem podivné pudy jako mateřský pud u samce vLa donna scimmianebo rovněž neodolatelný pud foukat do balonku ve filmuBreak up(Rozchod).“ (Film 1, s. 156-157) Pud nikam nesměřuje, nic nebuduje, živí se sám sebou – rozhodně nebuduje zápletku, pochopitelný oblouk pro průměrného diváka, odkojeného zatuchlými narativními formami vysátými již z vlastníBabičky– což je stejně incestní či perverzní, jako mnohé Ferreriho filmy. Když Muž říká Ženě, že nechce, aby byla jen jeho dalším Pátkem, říká tím, že nechce, aby jejich příběh byl dalším konvenčním příběhem růstu, výchovy, směřování výš, civilizační pohádkou pokroku a měšťáckou pohádkou o pokroku příběhové linie: Robinsonův ostrov zůstane nezkultivován, motor civilizace nenastartován, konec filmu nevypointován a průběh děje nevygradován. U Ferreriho proces zvnějšnění prvotního pudu (nebo scenáristického záměru, inteligibilní metafory, atp.) splývá s inscenací celého filmu, který nepotřebuje říkat nic víc, protože nic víc se v něm ani nenachází. „Koneckonců, byl to jen pes“ bude v dalším kroku bezpochyby následovat „koneckonců, byla to jen žena“ a nakonec, byla to jen láska, byl to jen život, byl to jen film…

Asi nejsem tolik intelektuálně zaměřený, aby mě bral takový film. Mě to jednoduše přišlo jako blbost. Psychická proměna hlavních postav se stala lusknutím prstu. Nikdo si nevytvoří takový vztah jen tak. Tím se jakákoliv další snaha o vytvoření dramatu automaticky dehonestovala. Prostě to nevypadá opravdově. Herci sice hrají skvěle a Catherine je půvabná, ale proč je to tak zabitý scénářem? Postavy nejsou vykreslené natolik, aby nadcházející události dokázaly šokovat. O to tu šlo, ne? Já byl jen šokován tím, jak rychle se vše stalo bez vysvětlení. To pro mě znamená, že jsem jaksi nepobral, co chtěl autor říct. Pointu jsem nenašel a nebyl jsem ani šokován. Asi to nebyl film pro mě. Nejvíce však zamrzí, že ostatní stránky filmu jsou udělány pečlivě. Hodící se hudba, krásné prostředí, zajímavý herci a slušná kamera. Doporučil bych to tak možná feministkám. Takové pokoukáníčko by bylo pro ně jistě zábavné.

"Make love, not dog-love!""Ďalšia z metaforických variácií patológie medziľudských vzťahov..."Aha. Takže zase mi jednou v televizi podstrčili artový film, jen pro znalce. No vida. A já myslel, že je to romantický dětský film o kynologii a lásce k pejskům. Tu máš klacík, Deneuve, moje ušlechtilá kólie s rodokmenem, na...! Aport! Co se na tom někomu (sudovi) může nelíbit? Vždyť je to takové milé a hravé! Patologie sem, patologie tam.

Zvláštní film, u něhož velmi váhám nad mým hodnocením. Film jsem zhlédl v televizi ve francouzském znění s českými titulky, a bylo pro mě velmi překvapivé slyšet Itala Mastroianniho mluvit francouzsky. (Byť mě mate, že se podle anglické Wikipedie i IMDB jedná o film v italském znění, takže tam buď mají chybu, nebo existují dvě jazykové verze, a ČT odvysílala tu francouzskou). Film mě zaujal svým obsazením - možnost vidět spolu v jednom filmu mé dva velké oblíbence Catherine Deneuve a Marcella Mastroianniho zněla skoro jako sen. A zážitek z Mastroianniho oduševnělého herectví a krásy Deneuve je pro mě nakonec hlavním důvodem, proč jsem snímek ohodnotil 4 hvězdami. Jinak si s ním totiž moc nevím rady, na můj vkus je vinou své abstraktnosti divácky nepřístupný a špatně srozumitelný. Neříkám, že tam vcelku není těžké vysledovat jistou uměleckou výpověď o našem světě a o vztazích mužů a žen, ale způsob jejího provedení mi není úplně blízký, a domnívám se, že jsem na toto téma viděl lepší filmy. Šokujícího jsem zde naopak neseznal vůbec nic, a onen lehký odér S/M skandálnosti po mém soudu dávno odvál čas - v porovnání s dnešní pokleslou kinematografií je LIZA roztomile starosvětsky cudný film - vyjma pár záběrů na bradavky Deneuve zde není nic, co by snad mohlo někoho zvednout ze židle. Snad až na toho utopeného pejska, kterého jsem - přiznám se snadno - dosti těžce želel. Relativně otevřený závěr mě také bohužel příliš nepřesvědčil, že by se z Marca Ferreriho mohl stát můj nový oblíbenec - po tom, co jsem si o něm něco přečetl, soudím, že to byl jistě zajímavý chlapík, a jsem rád, že jsem se mohl seznámit alespoň s jedním jeho filmem, ale o jeho další tvorbu zatím zájem nemám. Snad časem...

Keby bol Ferreri dôslednejší, mohla by Líza pripomínať svojou symbolickosťou Bergmana. Našťastie je však stále svojský a ponúka nám ďalší "divný" film, tentokrát s veľkými hereckými kapacitami, čo príťažlivosť Lízy podstatne zvyšuje. Spočiatku sa treba správne naladiť, ale keď začne divák chápať, čo nám chce režisér povedať a že jeho film netreba brať doslovne, môžete čakať nie síce výnimočný zážitok, ale aspoň originálny a podnetný. Podstata ľudskej prirodzenosti, vzťahy medzi mužami a ženami na báze tých najskrytejších, rozumej zvieracích inštinktov (nie však priamo sex) a nejaké to filozofovanie nad tým, že vojna je aj tak to najkrutejšie, čo človek vo svojej histórii "dokázal" a nejaká ta hra na pána a fenu je v tomto kontexte zanedbateľná. Nijak zvlášť úchylný film Líza nie je, aspoň dnes sa už tak nejaví.