Libido (1967)

Poctiva prace poctiveho mistra Kaneta Shidoa. Az usmevne momenty strida velmi autenticke ztvarneni tragickeho osudu moderniho cloveka. Moc hezky zahrane a hudebne doprovazene dilo s tipickymi rysy sveho tvurce. Uchvatny zaver filmu.

Mě se na tom nejvíc líbila propracovaná výstavba jednotlivých záběrů. Ta je totiž skutečně působivá, chytrá a celkově dokáže zanechat dostatečně depresivní dojem. Napojit se na hlavní postavu taky není problém a vlastně je docela jasné, co v životě prožívá a proč se z toho hroutí. Co se týče té psychologické stránky, tak je vcelku osvěžující vidět takto laděný film, který nezapadá ani do jednoho ze dvou základních typů japonských psychologických filmů a jde tak o příjemnou změnu. Nevadila mi ani přílišná práce s tichem a pomalejší gradace, to mám často spíš rád. Jenže Libido na mě především působilo jako film, který si tak nějak plyne, něco vysvětlí, něco naznačí a někde nechá otevřenou odpověď, nějak skončí a víc ze sebe nedostane. Z dramatu o stáří, strachu ze smrti a přehlížení ze strany nejbližších to až moc upadá do podivných, jaksi vykloubených sexuálních motivů, které zapadají, ale pořád ne tak dostatečně, aby z nich bylo cokoli silnějšího. Nemůžu říct, že by mě to nechalo úplně chladným, ale poněkud nadbytečná mi přišla třeba vztahová peripetie mezi synem hlavního hrdiny a pacientky z úvodu filmu. A takových míst je tam víc. Vlastně se to nesmírně zajímavému tématu věnuje z jedné (pro mě) nejméně zajímavé pozice. Opravdu si to jen tak plyne, dokud to neskončí a já si k tomu zpětně nedokážu říct nic konkrétnějšího, než že jsem to viděl. Není to špatný film, ale jeho vedení mi tolik nesedí. Silné 3*(06.11.2024)

Od podobenství a expresivnosti Onibaby přešel Kaneto Šindó o tři roky později do civilnější polohy, která má typem hlavní postavy a zájmem o všednodenní život blízko k Formanovým hořkým „komediím“ ze 60. let. Šindó tematizuje civilizační problémy moderní společnosti, generační konflikt, nebo krizi středního či předdůchodového věku s tím rozdílem, že nestaví na kritickém přístupu k postavě ale na empatii s ní. Kritizuje především společnost, v níž je jedinec obětí vnějších společenských tlaků. Poukazuje na oslabenou pozici muže, na vyčerpání, postoj ke stáří, podřízenost jedince vůči systému a svázanost společenskou hierarchií a normami. Vzpouru stárnoucího hrdiny, dovedenou do krajnosti lze vnímat jako obdobou příběhů mladých rebelů bořících společenské normy a bojujících o vnitřní svobodu v rámci systému s tím rozdílem, že vzpoura je tentokrát předem odsouzena k neúspěchu a status quo se nemění.(19.03.2016)

Starý otec pracující coby úředník se potýká s pocitem přicházejícího stáří. V práci jej mají všichni za podivína, vedle svého syna překypujícím mládím působí téměř až směšně, jeho manželka se o něj úzkostlivě stará. Nic se mu pořádně nedaří a tak východisko nachází ve smrti. Přesto smrt nepůsobí ve snímku tragicky, život jde totiž dál. Stylem je film poplatný estetice 60. let.(18.02.2012)

(KDV - PONREPO) Kaneto Šindó je mi znám především jako režisér kaidanů, v nichž ústřední úlohu sehrávají ženské postavy (ČERNÁ KOČKA, ONIBABA), a tak jsem byl zvědavý na LIBIDO, které představuje odklon směrem k psychologickému dramatu s hlavní mužskou postavou. Ačkoliv ta je téměř důchodového věku, mladší divák nemá problém se s ní identifikovat či pociťovat empatii, protože problémy spojené se stářím (odcizení se okolí kvůli věku a snaha cítit se mladý - na živu - neadekvátním chováním) jsou zasazeny do vyprávění o svobodě jedince. Přístupnost je ale ztěžována parametrickou narací, která klade vysoké nároky na diváka, protože je nutné sledovat stylistickou stránku, a tak se může 86minutový snímek zdát subjektivně delší, než ve skutečnosti je. Což o to, posilnění zvukových efektů jakožto důkazu lability postavy a freeze-framey či rozmístění postav v mizanscéně, což odpovídá jejich vzájemným vztahům, je sice dostatečně ozvláštňujícím prvkem, ale potřeba doříct příběh do konce prostřednictvím jednodušších metafor (holubice) mi přijde přežitá. Rozumím ale, že tady jsme na poli parametrické, nikoliv umělecké narace, a tak náhlý otevřený konec s nezodpovězenými otázkami nemůžu očekávat. (Černobílé, klasický formát, originální znění s českými titulky.)(11.04.2011)