Kosmická odysea Maxe Clouda (2020)

Kuchař Langridge mi připadal jako Rob Schneider z Wishe, Sářin táta Lambert byl zase Tom Selleck z Wishe. 🙂 Na to, že to zjevně nebyla áčková produkce, tak to vizuálně vypadalo velmi slušně a Adkinsovi dávám plus za komediální polohu, kterou není zrovna známý. První půlhodina byla velmi zábavná s náběhem na čtyři hvězdy, pak už se to ale opakovalo a ztrácelo to vtip. Co se týče alternativ, spousta lidí již zmiňovalo zjevnou podobu sJumanji(doporučuji spíšeremake), tak k tomu přihodímZathuru. Pokud chcete pořádnou nálož retra, pak se samozřejmě nabízí kvalitní áčkový titulReady Player One. V rámci hraní her stojí za to zmínit akční nářezBoss Level. Nejblíže to podle mě ale má ke crowdfundované zběsilé retrokomediiKung Fury, která má sice jen 30 minut a fanoušci touží po celovečeráku, ale po zhlédnutí Maxe Clouda si říkám, že krátká stopáž to možná zachránila, jinak by mohl Fury skončit podobně přetaženě jako Cloud (a to 90 minut není kdovíjak dlouhý film).

Tak je jasné, že Tron režiséra inspiroval, (vcucnutí do hry je plagiát) , stejně tak i jiná sci-fi se tu míhají, ale cílem byla parodie lehce šmrcnutá politickou korektností. Ten "kovboj", co se každých sedm minut cpe dvě párky jasně naznačuje budoucí (a reálnou) obezitu Afroameričanů, pokrytectví rodičů v zákazech a příkazech je také terčem této parodie, osamělý vlk mě málem dostal (pamatuje někdo Limonádového Joea?)a Scott Adkins toho blba s vypláchnutým zeleným mozkem a zmagořeného tupou propagandou hrál snad s nadšením (alespoň ho z toho podezřívám). Cílem byla řachárna vsazená do devadesátek a kdo pamatuje hry z té doby, tak je mu to jasné. Kdo hledal seriózní film našel asi bídu a odpad, kdo čekal totální zřeštěninu s kritikou vnější i podprahovou, tak to tam našel. 60%

Myslím, že z tohoto snímku by mohl mít radost tak akorát Edward D. Wood Jr., a to díky zjištění, že má i v jednadvacátém století své následovníky. Jako takhle, je mi naprosto ukradený, zda-li tvůrci tohoto hnoje zamýšleli to jako hnůj natočit, a nebo se jedná prostě o skutečné novodobé ,,Edwoody´´, faktem je, že brak zůstane brakem, ať už je zamýšlen jakkoliv. Od první minuty mi zde totiž hlava naprosto nepobírala, co to sakra vůbec sleduji a s každou následují scénou se to jen zhoršovalo a zhoršovalo, až to postupně vygradovalo ve skutečně nesnesitelné peklo, kde se jen non-stop střídala totální debilita s absolutní pitomostí. Od trapných dialogů, přes infantilní postavy, otřesný herce, až po jednotlivé scény, dávající dohromady tak zoufale odpornou thrashovou zápletku, že jen musím zopakovat, jak je úplně jedno, co tím tvůrci ve skutečnosti vlastně zamýšleli, ve výsledku je to ale tak šíleně zoufale špatný, že nic jiného než Odpad! si to nezaslouží. Každopádně vrcholem tohoto hnusu je vizuální podoba filmu, podtržená papundeklovými rekvizitami, které to pak celé definitivně posílají na nové pomyslné dno filmového průmyslu a mě to mrzí o to víc, že se tu navíc téměř hlavní role ujal můj akční bůh Scott Adkins, a já jen přemýšlím, co ho ksakru přimělo k tomu ze sebe tady dělat takového kokota. No, každý děláme v životě chyby, a i on si to jistě později uvědomil, zkrátka ve výsledku chci ale jen prostě každého informovat, že pokud nejste masochistický sebetrýznitel, utečte od tohoto hnoje na kilometry daleko, jinak vás postihne skutečně nekompromisních a krutých (naštěstí necelých) devadesát minut toho nejhoršího filmového materiálu, co si lze snad jen představit.

Filmové peklo ve vzpomínkovém režimu na dobu nostalgickou v rámci počátků videoher. Tady opravdu přijal roli akční bijec Scott Adkins? Tak to také musí být ze zoufalství vděčný za každou roli bez ohledu na bizarnost. Film začne zajímavě. Něco jako vesmírné plavidlo havaruje na nějaké planetě a hned se zjistí, že se jedná o mezigalaktické vězení nejhrubšího zrna. Následuje pubertální hráčka videoher, kterak se dostane přímo do hry. A začnou se dít věci. Už při prvních dialogů a křečovitě pojatých scén oslňující neonem však každému dojde, že tu není něco v pořádku. Jde o dohrátí akční sci-fi retro 16bitové videohry, jehož filmové zpracování patří mezi absolutní brak. Jestli někdo pochopí, o co v jednotlivých scénách jde, to už potom musí pochopit naprosto všechno. Co se týče výpravy, křečovitosti, laciných dialogů, primitivních akčních scén a vůbec celkových přetvářek, jakoby to nabývalo dojmu, že má produkci na svědomí studio Disney pro svůj vlastní televizní kanál a nyní i stream, ale není tomu tak. Patří sem i jedno důležité divácké upozornění. Komu vadila neonová světla už ve filmu ´Batman a Robin´ (1997), tenhle snímek nechť raději vynechá a nebo si nasadí sluneční brýle. Tentokrát jsou neonová světla skutečně oslňující. A aby té bizarnosti nebylo málo, na samém konci nechybí ani rasový kodex druhého Lebensbornu a hned dvakrát. Mezi dospělými běloch - černoška a mezi mladými černoch - běloška. I nás vládní projekt pod názvem Hate Free propaguje krásné dětské mulatky, tak proč by se to do nás propagandisticky necpalo vždy a všude, že?

"Max Cloud" je typický trash VoD éry. Zatímco v době VHS se brakové filmy prodávaly přes obaly, které jasně cílily na jednu konkrétní diváckou skupinu, v současnosti naopak některé žánrové produkce trpí tím, že se v zájmu toho, aby co nejvíc lidem vylézaly v algoritmových doporučeních, pokouší honit příliš mnoho zajíců. A tak tu máme bizarní mix "Jumanji", 90s retra, nostalgie po osmibitových videohrách, papundeklových sci-fi a k tomu pár peckovaček se Scottem Adkinsem. Ten z celého mišmaše vychází zdaleka nejlépe a to nejen proto, že dostal prostor na asi dvě scény, kde navzdory viditelně ukvapené produkci vystřihnul tuze fajnovou choreografii. Navíc je hodně fajn sympaťáka Adkinse projednou vidět v odlehčené roli, kde má prostor projevit své charisma a smysl pro humor a nadsázku oproti jeho tradičně zasmušilým a nazlobeným partům. Zbytek filmu je ale zoufalá tragédie kolabující na nedotaženém scénáři, kde jednotlivé sekvence existují pouze proto, že tvůrce napadl nějaký fór a nechtěli se ho vzdát ani ho jakkoli dopilovat. Tady šly všechny prostředky do kostýmů a retro setů, přičemž o to víc zamrzí, že je tvůrci nedokázali lépe prodat lepším rozzáběrováním. V zájmu přiškrceného natáčecího plánu se tu značná část scén jede na jeden záběr a statickou kameru, takže postrádají dynamiku, místo níž se dostavuje nuda. Pro Scotta Adkinse další ze svěžích hereckých odchylek, na které se poslední roky hodně zaměřuje, ale pro diváky spíše mizérie. Nakonec film zaujme jako další kuriózní vlaštovka do pomaličku se rozrůstající kategorie raně-devadesátkového retra po boku např. "Psycho Goreman", který ale fantasmagoričnost této éry dokázal vystihnout nesrovnatelně lépe.