Kněžna de Cléves (1961)

Sentimentalismus, překrývající se s křesťanskou dogmatikou, tvořil záhadné existence, které se bičovaly na různý způsob. Ne náhodou je tento příběh vymyšleninou; podobné sebetrýznění v době renesančního smilstva, řečeno jazykem dřívějších dob, v době, kdy slovo levoboček patřilo v tehdejší šlechtické společnosti spíše k dobrému společenskému tónu než aby bylo výjimkou, to působí ještě nepravděpodobněji. Barokní ahistorismus upoutá pozornost ještě mlžně pojatou postavou mladičké Marie Stuartovny, která je opět líčená jako konvenční vidina. Není divu, že vymyšlená postava je smetena ze scény dobrovolnou předstaropanenskou smrtí; výjimku z této asketicky založené krajiny upjatosti a vyhrocené aristokratické konvence činí Jean Marais, který tu naznačuje skutečný rozměr svého herectví.

Začátek s královou postarší milenkou a cynickou starší královnou vypadal zajímavě. Po svatebním plese historický tenis, kde si výhru ještě připsal král ("pan de Nemouras umí dokonale prohrávat"), turnaj s krvavým koncem a úklid na královském dvoře. K tomu zákeřný trpaslík, mladá královna a samozřejmě ty krásné okázalé kostýmy. To ostatní... Pan de Clėves si vybral o dost mladší ženu a bohužel jí kromě majetku a lásky schované za zamračeným obličejem neměl jinak moc co nabídnout, přitom Joffrey de Peyrac (který taky na vlastní svatbě netančil) by mu určitě vysvětlil pár základních věcí. Vzhledem k tomu, co se potom stalo, musel být milý pan de Clėves navíc ještě proti své ženě v pokročilejším věku, takže nejspíš nijak zvlášť nezabodoval ani v ložnici. Kněžně tak nezbylo nic jiného než romantické představy, za které se styděla. Jak byla naivní, nepodařilo se jí nic schovat a výsledek se dostavil. Manžel se chytal každého podezření a ona se snažila odolávat mladému nápadníkovi tak, že by to stačilo na článek do náboženské příručky. Jenže ta snaha jí nepřinesla vůbec nic a podle toho, jak se ke konci chovala, už jí nejspíš ze všeho přeskočilo. Asi maximum, co si mohla slušná červená knihovna 17. století dovolit. Jako živé tady vypadají vlastně jenom vedlejší postavy, ty hlavní se nejspíš zasekly v šabloně předlohy.

Tolik hejtů zde na nebohou kněžnu de Cléves, jak nespravedlivé! Mlaďoučká Maryna Vlady ji přesně ztvárňuje jako nádhernou, trochu ledovou sochu. To však je na povrchu. Protože uvnitř byla kněžna evidentně žena plná vášně, kterou se rozhodla krotit za každou cenu. Měla důvod. Nechtěla potupit svého manžela, kterého sice nemilovala, ale vážila si ho (oprávněně) a pak taky nechtěla podlehnout chlapíkovi, který proháněl každou sukni a po uspokojení svých potřeb šel hledat zas jiné dobrodružství. A co by zbylo kněžně pak? ZLomené srdce, výsměch společnosti a znevážený manžel. ..... Kněžnu de Cléves plně chápu, souhlasím s ní a soucítím se smrtelným bojem citu, který se rozhodla podstoupit, protože je to zásadová žena a manželství, v té době stvrzené před bohem, v nějž věřila, pro ni není carem papíru.  ......  I když okolnosti jsou dnes jiné, boj mezi osobním potěšením a morálkou je i dnes aktuální téma (aspoň doufám). .... Výpravný film ve stylu historických romancí předkládá mnohem závažnější téma než vizuálně podobné Angeliky a další romantické příběhy. Potěší Jean Maraise v jiné roli,  než jaké obvykle v těchto kostýmních filmech hrával. SHRNUTÍ: To, že ti někdo tvrdí, jak šíleně tě miluje,  a třeba ti i hraje serenády pod oknem, ještě neznamená, že jsi povinna mu vyhovět.  P. S. Jestli je někdo na vině, tak je to vévoda. Co má co obluzovat vdanou ženskou? Sviňák jeden!

Film podle románové předlohy z roku 1678 (!) považované za první moderní historický román. Silné city, skvělé kostýmy, prostředí francouzského dvora, silné city, ctnost, silné city..., povídání, silné city, ctnost,... odříkání, povídání, silné city... A konec. Má to své kouzlo, ale jako román to asi baví více, filmu se to příliš nedaří.

Kolik staletí uběhlo od napsání románové předlohy a přesto se svět nezměnil. I dnes můžete jednou cílenou pomluvou člověka zničit. Dnes je to ovšem snazší. Máme sociální sítě, ale i novináře. Kněžna de Cléves je dobře provedený film o intrikách na francouzském dvoře, ale tentokrát se netýkají přímo těch nejvyšších. Jean Marais zde vystupuje v dost netradiční roli. Jenže žádná dramata ani souboje se čekat nedají. Vše se odehrává vyloženě na bázi dialogů a šeptandy. Ona se snaží vyvrátit, on žárlí a on ji miluje, leč zbytečně. Je to téma, které by si klidně mohli osvojit mexičtí producenti a vytáhnout z něj sto dvaceti dílnou telenovelu.