Kdyby tisíc klarinetů (1964)

Chciválkům nepřístupno - proměňují se tu zbraně v hudební nástroje a film je protiválečný. Školní chodby 60. let byly posety nápisy o míru, malbami hloučků radostných dětí s kytičkami vítajícími mír, osvobozující hrdiny, alidé věděli, proč to tam je. Zpívalo se. A o míru se zpívala Ať mír dál zůstává s touto krajinou a slovem Mír se pojmenovávala kina a divadla. Byl to pojem a přesná míra toho,jak neskutečně běsné byly nedávné války. Písně z tohoto filmu, jako je Tereza, hrála snad každá vesnická kapela a Babeta šla do světa zněla z každého místního rozhlasu po městech a vsích.Že by se opět lidé nenechali poučit z minulosti? .V jaké hudební nástroje by se v tomto filmu proměnily útočné nosiče jaderných hlavic, tj. letouny F-35, na které se naši současní "mírotvorci" tak těší a jejichž objednávku ti noví, před volbami chtěli zrušit, ale teď porušili slib?

S tímhle filmem je problém. Šedesátá léta byla z mého pohledu divná. Divná hudba, divný humor, divné filmy. Obecně nemám toto období moc rád a mnohem bližší jsou mi léta sedmdesátá. Jenže tenhle film je velmi typickým etalonem 60. let. Mělo by se říci, že film je poctou divadlu Semafor a jeho tvůrcům S&Š. Jenže i s tímhle je problém. Jsou sice autory většiny hudby, ale do dialogů očividně bohužel zasáhli jen velmi málo (soudě dle naprosto odlišného humoru v jejich hrách a v tomto filmu). A to je problém.

Filmy s písničkama jsou pro mě většinou nudné. Pokud člověk písničky zná nebo jsou nezajímavé, má tendenci přetáčet. Tady to bylo tak napůl - moc hitů zde nebylo (Tereza - jo, ale proč 3x?). Nápad s proměnou skvělý, ovšem vždy je podstatnější, jak se s ním naloží. Myslím, že to nedopadlo moc dobře. Toho "rádobyvtipu" bylo až moc. Postavy byly málo reálné a vojáci se mnohdy chovali jak děcka na táboře.

„A doma mi vždycky říkali: že se nestydíš, takhle nic nedělat. A já, než bych šel něco dělat, tak jsem se radši styděl.“Ani nespočítám, kolikrát jsemKlarinetyviděl kdysi v době dospívání, jen tuším, že posledně to mohlo klidně být pomalu i 10 let nazpátek. Ale pořád si pamatuji své ohromení plné úžasu, ten večer u prvního zhlédnutí, jak mě uchvátila hudební vystoupení, zasazená do sympaticky spontánního hávu, k tomu skvělé písňové texty i řada vtipů a dalších nezapomenutelných scén mezi tuto hudbu vložených. Tenkrát jsem ještě tvorbu Suchého & Šlitra z divadla Semafor moc neznal, ale posléze se písně z jejich dílny staly mou srdcovkou a teď jsem si potvrdil, že ta obliba ve mně pořád přetrvává. Filmu bývá někdy vyčítáno, že je jen slepencem hudebních čísel, pouhou estrádou na plátně, s chabým a upozaděným dějem. Možná, ale zároveň mi přijde, že formát estrády v souvislém filmu využívá pro dostatečně nabitý zážitek. Jednu chvilku pro něco mimořádného tady záhy vystřídává druhá tak, že ony slabiny v opojení atmosféry šedesátkové hudby nestíhám řešit a vůbec jsem se po celé dvě hodiny nenudil. A zamlouvají se mi i rámcové nápady s fantaskní proměnou ústící do jednoduše podané protiválečné myšlenky nebo se zákulisím fiktivní soukromé televize a raduji se z možnosti vidět z té doby tolik báječných osobností hudebních, hereckých, komických, dokonce i režisérských (!, Menzel a Herz) v jednom filmu. Nedokážu říct, kterou píseň nebo scénu z filmu mám nejradši. Ale Šlitr parodující další z vlastních šlágrů (Motýl) je prostě neodolatelný. :-)) Ne každá skupina populárních a osobitých umělců tvořících primárně mimo film má to štěstí býti zvěčněna i v podobně důstojném a reprezentativním filmovém počinu. Generace Semaforu z první půlky 60. let (zde i s podporou „konkurenčního“ Rokoka) to štěstí díkyKlarinetůmměla. A všichni přítomní to plně využili, což je vidět i slyšet. A slovy Jiřího Šlitra...aj lajk džés. :o)[95%]

Kdyby tisíc klarinetů je charakteristický film. Děj je celkem jednoduchý (méně je někdy více), ale Šlitrova hudba je natolik dokonalá, že nejde jinak, než hodnotit plným počtem. Dostat do jednoho filmu tolik pěveckých (Matuška, Gott, Pilarová, Hegerová,...) a hereckých (Brejchová, Brodský,...) hvězd, je (aspoň podle mě) kumšt, a jednotlivá čísla, která v kasárnách nacvičovali, jsou taky úžasná. Za mě nejlepší z celého filmu je sám autor hudby Jiří Šlitr. "A jo. To je chyba!"