Kanasandó (2024)

Některé věci nemusí být takové jaké je vidíme, jak si je pamatujeme, nebo takové jak nám to někdo tvrdí. O životě, lidech a vztazích to platí obzvláště. Přesvědčí se o tom nejen Mika, která je nucena navštívit umírajícího otce, toho nespolehlivého opilce s trapným humorem, kterého matka neustále omlouvala. Křehké pomalu plynoucí drama, odlehčené sem tam nějakým drobným milým vtípkem, plné nádherných myšlenek, které tu a tam problesknou ve zdánlivě banálních situacích či rozhovorech. Příběh zpočátku možná lehce chaotický, ale jen proto, aby do sebe vše pomalu a nenápadně zapadlo a nakonec, a možná až s odstupem, vytvořilo dokonalý obraz. Vyprávění, které bez laciných filmařských kudrlinek tká hluboce niterný příběh o chybách, které napravit nelze, o prozření, které přichází příliš pozdě, o esenci štěstí a lásky, jenž není na první pohled zjevná. A také film, který pro mě byl mnohem víc osobní než jsem si dokázal představit. Vyprávění, nebo spíše jeho nevyslovené poselství rezonující kdesi na pozadí, mi vehnalo slzy do očí a zatlačilo mě do sedačky tak, že jsem zůstal sedět ještě ve chvíli, kdy se v sále už dávno rozsvítilo. (Eigasai 2026)

Jak snadné je vidět jen to, co člověk chce, a zatvrzele si trvat na svém hledisku. Ale skutečně pochopit druhého člověka, třebaže jde o rodiče, u kterého máme pocit, že ho „známe“, vyžaduje se naplno otevřít jeho pohledu, hodnotám i emocím. To pochopí i Mika, která se proti vlastní vůli vrací na rodný ostrov navštívit svého umírajícího otce, přestože by ho nejradši už nikdy neviděla. S nalezením deníku zesnulé matky se však postupně hněv a pohrdání vůči otci začne měnit… Film kombinuje současné dění s někdejšími vzpomínkami a skládá tak obraz rodinné historie a vztahu matky s otcem. Klíčová a za mě nejlepší scéna byla vzpomínka na dialog s matkou, kde se matka postaví za své vlastní vidění „štěstí“ (připomínka, že štěstí je relativní a nikdo nemá právo soudit štěstí druhého podle vlastních hodnot).Kanasandóje cituplným lidským dramatem s odlehčujícím komediálním nádechem – mnoho úsměvných scén pobaví a konec za tónů tradiční stejnojmenné písně Kanasandó dojme (citlivého diváka až k slzám). Hezký a důvtipný je i návrat k první scéně filmu, díky kterému se ona „bizarní“ scéna v závěru vysvětlí :) Ještě zmíním, že film se sice odehrává na Okinawě (konkrétně na ostrově Iedžima), ovšem zasazení je spíše kulisou a není pro samotný příběh nijak relevantní. Mimo zmíněnou okinawskou píseň Kanasandó, místní horu Gusuku a lokálních krekrů se ve filmu ani nic z reálií Okinawy neobjeví.(Viděno v rámci festivalu Eigasai 2026. Tentokrát jsem z programu stihla pouze jediný snímek, ale jsem ráda, že to byl právě tento.)~(4,3★)~

Kana… Kana… Kanasadóó 😭. Nebo spíš já brečím nad tempem filmu. Není divu, že tenhle song donutil exnout i hlavního herce. Občas se objeví divné momenty a pár vtipných gagů, ale většinou to připomíná tutorial od japonské makeup artistky, při kterém nevíte, jestli se máte smát, nebo spát. Konec filmu je sice nejlepší pasáž, ale v tu chvíli už člověk nedoufá. Zachraňuje to jen relativně krátká stopáž - díkybohu. Pokud máte náladu na hluboké životní pravdy podané nejpomalejším tempem v historii filmu, tak směle do toho. Tempo spaghetti westernů ve srovnání s tím působí jako závod Formule 1. Kanasandó - film, který vás naučí trpělivosti… a že sledování trávy růst je vlastně adrenalinová zábava.(18.02.2026)

Kino Lucerna, 14/2/2026, Eiga-Sai(19.02.2026)