Jabka (2020)

Jako debut solidní, jako zamyšlení nad tím, co nás tvoří, kým jsme a jestli je možné začít znova a úplně jinak to sice obstojí, ale není to zrovna dotažené. Nebo takhle - ne, že by to nebylo dotažené v nastavených možnostech filmu, ale spíš celkově, že víc než téma jde často do popředí bizarní look řecké nové vlny. A asi to teď vyzní hnusně, ale takto podané zakrývání či zlehčování témat v jejich filmech je pro ni vyloženě signifikantní. Ale pořád mě to víc oslovilo než ne, jelikož si to dokáže držet působivou atmosféru (až na tu romantickou část, ale to je spíš můj problém), zdařile nenucený absurdní humor a osobně mi tam vždycky dost sedly ty náhlé vpády různých druhů techno-taneční hudby, které to vždycky specificky oživly. Hlavní téma filmu pak je ve svých limitech dobře gradované a líbila se mi na něm především hra s tím, co institut pro lidi postižené náhlou a trvalou amnézii považuje za ideální nový životní start pro ty, jež zůstali bez zájmu kohokoli ze starého zapomenutého života. Je v tom určitá vnucená (nad)morálka, společenské projevy, socializace a milostný vztah za každou cenu, silné současné popkulturní vlivy coby známka obecné normálnosti a přijatelnosti... A psychiatři z ústavu jsou sice chápaví, tolerantní a veskrze hodní, ale zároveň nemocné vrací do života jak podle předem daného manuálu, který jim bere individualitu a dělá z nich jen "všeobecně normální" bytosti a nic víc. Sice vlastní charakter z ničeho nejde budovat automaticky, ale oni se ani nesnaží o to, aby jim ho pomohli vytvořit či aspoň částečně najít skrze každodenní projevy. Kdyby to nestálo na tématu, ale na příběhu, byla by z toho solidní vážná sci-fi o vymývání mozků a přitom by pořád mohla zůstat stejnou měrou o tom samém. Ale o to Nikouovi opravdu především nešlo, jen mě to při sledování sem tam napadlo. Po menším uvažování nakonec budu hodný a zaokrouhlím nahoru, jelikož to ve mě dokázalo něco zanechat a hlavně to má perfektní závěr s výrazným zvratem, po kterém se veškeré dění zpětně přehodnocuje. Ačkoli se podle mě dal vytušit dřív, minimálně při scéně v parku, ale stále je chytrý a přináší ještě jednu vrstvu navíc. Slabé 4*

Dystopický svět s jemným fantaskním jevem ve vzduchu téřecké divné vlněpřímo sluší... Filmům tohoto hnutí jsem zatím úplně nepropadl, řada z nich sice využívá skvělý námět, ale u nejednoho si říkám, že bych si podobnou zápletku přál vidět zpracovanou bohatěji, s komplexněji představeným světem ve více dialozích i rozehraných situacích, i svižnějším tempem.Jabkavšak byla pro mě rozhodně tím lepším počinem z této tvorby (podobně jakoHumr), že se v rámci možností cítím po skončení celkem spokojen. Už jedna z úvodních scén záhadného procitnutí v noční tramvaji byla úžasná, záhy mě začal film bavit svou velmi decentně podávanou absurditou a jak plynul, časem jsem plně přistoupil i na onen výsostný minimalismus. Atmosféra, která provází podivnou pouť pana Arise pod vlivem příchozích nahraných vzkazů, se díky kameře, hudbě a zvláštnímu pohledu Arise Servetalise stává časem až hypnotizující a za gradující nepředvídatelnosti pozvolna plynoucího příběhu si mě nakonec podmanila... a dokonce zde, přes veškerý minimalismus, nechybí ani prostor pro pestřejší emoce či aspoň jejich střípky u jednotlivých zážitků bloudícíhomuže se ztracenou minulostí– odlišnou náladu s odlehčením a posléze romantikou přinese taneční diskotéka, na jisté síle zase přidá setkání se starým pacientem. Jsem zvědav i na druhý režisérův počin...[75%]

KaurismäkihoMuž bez minulostima bavil omnoho viac. Film podľa mňa najviac trpí na tom ako je vykonštruovaný. Skrátka chýba poriadna dramaturgia. Prečo sme v analógovej dobe (a chcem počuť iný dôvod než to, že digitálna technológia by to tvorcom skomplikovala)? Prečo sa "Neidentifikovaní" správajú ako autisti a nie ako ľudia po amnézii? Prečo existujú iba dva extrémy (jablká/pomaranče) a hlavná postava si nemôže kúpiť oboje? Film je samozrejme miestami príjemne úsmevný a nenásilný, ale aj napriek tomu som sa dosť času vlastne nudil. "Etúdy" definované jednotlivými úlohami v asistenčnom programe začali mať veľmi repetitívny princíp a film síce viedol k "nájdeniu sa", ale aj tu preferujem Kaurismäkiho (zabudnutie je druhá šanca na očistenie chýb, ktoré človek robil v dôsledku prostredia, v ktorom vyrastal/žil, keď odíde nános skúseností a prostredia, človek sa môže "znovu narodiť"), či GondryhoVěčný svit neposkvrněné mysli(existuje prepojenie, ktoré presahuje pamäť, niečo nepominuteľné v niečom pominuteľnom). Nikou vlastne film zakončuje akoby tým, že "celý čas mu chutili jablká pretože niekde vnútri vedel kým je". Fiktívna okolnosť pandémie amnézie nám však nič nehovorí a nemáme s ňou čo urobiť. Tým, že sa nás to netýka, jediné pozitívum je, že možno sa dá spomenúť aj ak všetko zabudneme. Lebo? Lebooo? Lebo to tak je napísané. Žiadne hlbšie ponorenie do témy sa nedostaví. Nezostáva nám nič iné len sa potešiť a posmútiť "že hrdina sa našiel". Toto je ten hlavný dôvod prečo film suma sumarum považujem za konštrukt s veľmi prestrelenou minutážou. Áno, aj 90 minút môže byť príliš. Mne by stačilo 60. P.S.Som alergický na jablká

Zřejmě se nejedná o  retrográdní amnézii (něco se stalo a na události do té doby si napamatuji), spíš to vypadá opět na "populární" autismus. Aris navíc patří ke skupině postižených, ke kterým se nehlásí žádní příbuzní. V rámci "školení" jak získat novou identitu se učí přířazovat sám sebe k věcem, osobám, pocitům atd. Jeho vztah k jablkům je intenzivnější než k pomerančům, zato vztahy z minulosti (pes Milou) neguje svým hotdogem. Co se z toho dá usuzovat? Docela realistická vize budoucnosti. Práce s pamětí (nemyslím vzpomínámí, ale tahání cancourů vědomé látky z nevědomí) by mělo patřit mezi běžné činnosti,, stejně jako zpochybňování své vlastní identity.

„Jablká? Už ich nikto nekupuje. Odkedy si ľudia myslia, že vracajú spomienky.“Chvíľa, si pominuteľná. Čo Ty vieš o mojom živote? Čo ja viem o Tvojom? Muž na začiatku kupuje kvety. Potom odhaľujeme, že si nepamätá kto je, kde býva, kým je. Okolo neho sú tisíce podobných. Nebolo by príjemné nevedieť o všetkých smútkoch a nešťastiach, čo sa nám v živote stali? A začať niekde uprostred ničoho? Nádej a beznádej. Zabudnutie a spomienky. Trápne úlohy Centra pre návrat do života. Pre mňa neobyčajne dojímavý a ľudský príbeh. Nakoniec tie kvety niekomu patria.